Štafeta (Emil Hegle Svendsen/všichni)

28. února 2018 v 17:35 |  Jednodílné povídky
Omlouvám se za Johannese. A hlavně za Emila.

Název: Štafeta
Shrnutí: Všichni chtějí Svendsena.
Pár: Emil Hegle Svendsen/Tarjei Boe, Emil Hegle Svendsen/Ole Einar Bjorndalen, Emil Hegle Svendsen/Johannes Thingnes Boe
Období: v průběhu několika let, ale zejména tedy po norské vítězné štafete (v tomto složení) v Holmenkollenu 2016
Varování: asi tak 13+?


Miloval Oleho. Byl si tím jistý. Ole byl král a on korunní princ, tak jim říkali novináři.
Nikdo nebyl jako Ole. Nedokázal vlastně nic víc než ho obdivovat a mlčet. Nikdy se takhle necítil.
Ole byl jako legenda, která se před ním z jemu neznámého důvodu zhmotnila. Chvíli tomu nemohl věřit. A pak nemohl přestat se svým zamilováváním. Pokaždé to bylo stejné. Byli spolu a šťastní. Pamatoval si pokoj z Holmenkollenu a výhled na areál a ranní tréninky, kdy byla ještě mlha, a pár vzdálených úsměvů přes konferenční sál. Ole byl vypravěč, Ole byl ochránce. Všechno bylo v pořádku a všichni byli šťastní.
Ano, miloval ho. Bylo mu sotva dvaadvacet.


****

Miloval Tarjeie. Byl si tím jistý. Tarjei vtrhl do jeho života se svým nakažlivým úsměvem a šílenou energií a upřímnými emocionálními rozhovory. Sezóna 2010/11 byla nejlepší, jakou kdy zažil, i když ze závodů si toho zas tak moc nepamatoval. Samozřejmě si vybavoval Vancouver, sníh, který mu ztěžoval střelbu, a obě předávky. Tarjei jel tehdy před ním, Ole za ním. Nepřipadalo mu to ani zvláštní. Nebyl nervózní.
Při pohledu na Oleho, jak přijíždí do cíle s norskou vlajkou, cítil pýchu.
Když sledoval, jak Tarjeiovi září oči při medailovém ceremoniálu, cítil lásku.
Ole ho v cíli přitiskl k sobě a téměř otcovsky pohladil po hlavě. Mlčel.
Tarjei poskakoval kolem, rozzářený a nekonečně šťastný, a nepřestával žvanit. Brečel štěstím a jeho oči byly modřejší než obvykle.
Ten den vyškrtl Emil Oleho ze svých plánů. Skončil s Tarjeiem v hotelovém pokoji. A moc si nepamatoval ani to.
Ráno měl kocovinu. Ale vedle něj ležel Tarjei a na stole byla i ta zlatá medaile.
Bylo mu pětadvacet a všichni v něm viděli hvězdu se zářnou budoucností.

****

Johannese nemiloval. Už si ale nebyl jistý ničím. Zvykl si na sezónu, na hotely, Oleho autobus s rozkládací postelí a špatnou večeří, Tarjeiův úsměv a vůni hotelovýho šamponu na jeho vlasech.
Jenže Ole nejezdil všude. Vynechával závody, mluvil o odchodu.
"Je mi čtyřicet, proboha," smál se. "Čtyřicetiletý sportovci nemůžou soupeřit s dvacetiletýma. Svoje jsem si odjel. Je tu jiná generace."
Jiná generace, generace Tarjeie a Johannese Boeových. Ole měl vlastně pravdu, ale Emil si stejně nedokázal představit, že by měl přijít konec Bjoerndalenových vítězství a triumfů - a s nimi konec všeho romantického.
Pokud tu nebyl Ole, byl tu Tarjei. Jenže ani Tarjei nemohl a nedokázal být neustále poblíž. Tarjei musel domů, Tarjei musel do Strynu, Tarjei musel trénovat v Itálii; Tarjei onemocněl a Tarjei vynechával sezónu.
Najednou byl sám. Měl pokoj jen pro sebe. Dvoulůžko a bez partnera. Tréninky byly v pořádku, měření probíhalo podle plánu, dokonce se mu povedlo i párkrát nenuceně zasmát.
Ani Ole, ani Tarjei neodepisovali. Ole byl v Dubaji. Všichni vždycky lítali na dovolenou do Dubaje. A Tarjei byl doma, možná u sebe, možná u rodičů, možná v nemocnici. Zasranej zápal plic. Měl za to, že taková nemoc už ani neexistuje.
Ale byl tu ten mladší, ten zrzavej, roztomilej, a usměvavej, skoro jako Tarjei sám. Johannes Thingnes Boe. Něco v jeho obličeji strašně moc připomínalo Tarjeie, a něco bylo zase úplně nové a jiné. Byl jako Tarjei, ale hubeňoučkej a vyšší a se všema těma pihama po obličeji a s příslibem něčeho nekalého v očích. Tarjei byl čistá duše s naivním pohledem, Johannes jeho mladší a protřelejší bratr, který už přesně věděl, co chce.
Johannes nakonec mohl být dobrá náhražka.
Na závěrečném ceremoniálu v Chanty-Mansijsku si Svendsen vybojoval místo vedle něj. Všiml si, že Joha má snad ještě modřejší oči než jeho bratr, a že ty pihy a zrzavý vlasy vynikají v kombinaci s oblekem a motýlkem mnohem líp než v závodní kombinéze. Pozoroval ho celý večer.
Všichni to museli vidět, ale to mu bylo jedno. Jeho veřejná image "superSvendsena" se zakládala na přátelskosti a úsměvech, které rozdával na všechny strany. Proč se jednou neusmívat na nejmladšího kolegu z týmu.
Nebyla to náhoda, že se octli na záchodech spolu. Emil ho tam víceméně sledoval.
"Co to děláš," ptal se Johannes před zrcadlem, když cítil, jak se na něj Svendsen tiskne. "Co to děláš."
Ani se nesnažil předstírat odpor. Usmíval se na jejich odraz v zrcadle a opíral se dlaněma o umyvadlo.
Emil ani nevěděl, koho se vlastně dotýká, koho líbá na krk a koho bere kolem pasu, komu se snaží uvolnit motýlka a svléct sako - Tarjeiovu přízraku, nebo Johannesovi samotnému?
Potřeboval to, a potřeboval to s tímhle zrzavým parchantem, který se na něj culil přes zrcadlo a pak se se slastně přivřenýma očima zeptal: "Šukal jsi Tarjeie?"
Ani ho nenapadlo lhát.
Johannes se ušklíbl. "Tohle bude lepší."
A vlastně měl pravdu.

****

Tarjei se vrátil s elánem, který mu byl tak vlastní; a jeho odhodlání a nadšení zakrylo i to, že byl ve skutečnosti hubenější a pobledlejší než dřív. Odtáhl Emila k sobě po první tiskovce, co dávali zase spolu jako tým.
"Panebože," šeptal mu do ucha a probíral se jeho vlasy, hladil ho po krku a zádech, mačkal jeho ruce a líbal ho od rtů dolů, na bradu a na krk, nenasytně a zoufale, jako by celou dobu nemoci nečekal na nic jiného. "Panebože - strašně jsi mi chyběl."
Odpovídal mu se stejnou náruživostí, pevně ho objal kolem pasu a tlačil ke stolku u zdi. Už si odvykl, jak moc poddajný Tarjei byl. Nebo to bylo až teď? Zběžně si Tarjeie prohlížel. Měl kratší vlasy a vypadal strašně křehce.
Pak se mu rozbrečel v náručí.
Ale Tarjei byl vždycky přecitlivělej.

***

Po kolapsu v Soči nechtěl nikoho vidět. Nechtěl vlastně ani jet do cíle. Po dvou opravách se mu terče nějak rozplynuly před očima a poslední úsek dojel poslepu. Nechtěl nic vidět ani slyšet, stadion povzbuzujících lidí se změnil v noční můru. Neviděl žádné norské vlajky - a proč by je taky měl vidět? Prohrál závod, ale ne jen sobě, ale všem, celému týmu a trenérům a fanouškům a vlastně celému Norsku, a teď jel před narvanými tribunami sočského areálu potupně do cíle, zatímco Rusové oslavovali vítězství.
Do cíle se vlastně přiloudal. Už to nebyl ani běh, jen odevzdané přijetí toho, že tam stejně bude muset. Kamery naštěstí zabíraly hlavně slavící Rusy, spokojené Němce a nadšené Rakušany.
Chtěl se dostat někam pryč, daleko od sněhu a daleko od vědomí, že Tarjei začal perfektně, že Johannes dokázal zůstat v ledovém klidu a zvýšit náskok na dvacet vteřin, že Ole odvedl jako obvykle profesionální výkon - a že on jim odstřelil vítězství v poslední položce.
Vlastně si ani nepamatoval, jak se ocitl na lavičce. Někdo z realizačního týmu mu vzal lyže, někdo další přinesl lahev, kterou hned otupěle odložil vedle sebe; někdo jiný ho soucitně poplácal po rameni. Kolem se proplétala spousta lidí a on jen bezmocně seděl na lavičce, neschopný podívat se na zbytek vlastního týmu.
Všichni mu věřili. Dali ho na poslední úsek, je přece skvělý finišman, ukázkově klidný ve střelbě a nedostižný v běhu. Je přece nejlepší. Je přece SuperSvendsen.
Ze zbytku dne si vybavoval hlavně rozmazané tváře okolo sebe a neustále slzící oči.
Ole zůstal u soucitných pohledů; sám prošel už tolika vzestupy a pády, že ho jeden další neúspěch nemohl vyvést z míry.
Johannes ho na oné lavičce nechal vybrečet na rameni a poprvé v životě se nezmohl na slovo.
Tarjei mu večer přinesl večeři. Donutil ho sníst aspoň část a zoufale se snažil komunikovat.
"Pořád seš nejlepší," ujistil ho.
Bylo mu téměř třicet a tu noc probrečel v koupelně.

***

Ten vtip nebyl z Johannesovy strany moc taktní, ale novináři se aspoň měli čemu smát.
Beztak si Emil Johannese cenil, nejen jako sportovce, ale hlavně jako člověka, který většinou kryl jeho a Tarjeiovy eskapády, nechával je samotné a nikdy se ani slůvkem nezmínil o Chanty-Mansijsku a galavečeru a tamních záchodech. Tehdy to bylo poprvé - a jestli se to někdy opakovalo, pak jen z dobrých důvodů, na tom se oba svorně shodli.
Běžně ale Johannes taktně opouštěl pokoj, chodil dávat rozhovory a natáčet s Dmitrijem Guberněvem, jen aby oni dva mohli být spolu, a kupodivu jen málokdo si všímal, že Svendsen a starší z bratrů Boeových mívají shodné absence a onemocnění.
V Anterselvě si tentokrát někdo všiml - soupiska štafety byla na poslední chvíli změněna. Tarjei Boe a Emil Hegle Svendsen onemocněli.
"Co jim mám říct, když se na vás budou ptát?" chtěl vědět Johannes. "Mám jim říct Chtěli prostě bejt spolu?"
Večer přinesl Tarjei Emilovi mobil s videem z tiskovky, která následovala po závodu. "Víš, co jim ten malej parchant řekl?"
Johannes na videu mluvil nejdřív o uspokojivém třetím místě norské štafety a o tom, jaká je škoda, že nemohla nastoupit ve svém hvězdném složení. Pak přišel dotaz "Můžete nám říct, co se stalo s Tarjeiem a Emilem? Jsou nemocní nebo - "
"Vzali se a odjeli na dovolenou."
Emil se musel smát. Johannes byl vážně parchant, ale zlatej.
Nechal Tarjeie odložit mobil a pak ho přitáhl k sobě. "Prej Vzali se a odjeli na dovolenou. Ale neznělo to špatně, ne?"
Tarjei na chvíli přestal dýchat.
"Nějaká dovolená by se hodila."
Tarjeiovi se podařilo vydechnout. Trochu to bolelo. "Jo, dovolená. Jasně."

***

Po dvou letech byl zpátky. Tohle sice nebyla olympiáda, ale mistrovství světa - jenže to bylo domácí mistrovství, to v Oslu, to jejich. Tentokrát měli na výhru nárok oni.
A vyhráli.
Všechno se opakovalo, všechno bylo stejné. Byl finišman, byl poslední, spočíval na něm zdánlivě jednoduchý úkol - nepodělat to, co ostatní celý závod budovali.
Jako v Soči.
Měli náskok a téměř jisté vítězství.
Jako v Soči.
A vyhráli.
Ne jako v Soči.
Všechno bylo nereálné, uspěchané, šílené; všechno fotografování a dekorování a předávání medailí i návštěva u krále, plné tribuny skandovaly jejich jména a Ole s Tarjeiem ho vzali na ramena
Tentokrát byl opravdu nejlepší.
Ole mu blahopřál, klidně ale dojatě, mluvil o tom, že teď už může jít do důchodu, když mu on bere jeho biatlonový trůn.
Johannes se snažil přeřvat dav lidí - "Musíme to oslavit!" - a Tarjei čekal na svůj příděl pozornosti.
Po štafetě v Soči ho utěšoval sám.
Po štafetě v Holmenkollenu chtěli slavit všichni, tým, fanoušci, celá země.
Večer společně krájeli dort, otvírali šampaňské a sledovali ohňostroj.
Emil pózoval ve zlaté bundě a kousal do medaile.
Znovu byl na vrcholu. Znovu byl SuperSvendsen.
Bylo mu třicet a byl nejlepší.
Na tom mu vlastně záleželo nejvíc.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Profesor Profesor | 7. března 2018 v 23:19 | Reagovat

Pěkná povídka.

2 Remy Remy | 13. března 2018 v 23:00 | Reagovat

Emila moc nemusím... Ale bráchové to dobře vyrovnávají

3 Biathlon Slash Biathlon Slash | Web | 13. března 2018 v 23:30 | Reagovat

[2]: Já k němu mám velmi "kontroverzní" vztah...:) Nemůžu se rozhodnout, jestli ho mám nebo nemám ráda - ale s Tarjeiem ho shipuju hodně (ačkoliv prakticky pořád je to ve stylu že mu Emil více či méně ubližuje XD)

4 Remy Remy | 13. března 2018 v 23:45 | Reagovat

Oni k sobě jdou takovým zvláštním způsobem :D

[3]:

5 Karin Karin | 24. března 2018 v 21:40 | Reagovat

Moc pěkně napsané.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama