Chanty (Benedikt Doll/Simon Schempp, Tarjei Boe/Emil Hegle Svendsen)

18. března 2018 v 22:42 |  Jednodílné povídky
Když tu máme téměř konec sezóny, chce to něco...trochu jiného.

Název: Chanty
Shrnutí: Chanty bylo vždycky trochu odlišné od ostatních etap světového poháru.
Varování: 15+


Chanty-Mansijsk se od ostatních etap světového pohár lišil. Bylo na něm něco zvláštního, exotického, ruského, vzdáleného a neznámého. Ťumeň přitom byla jen jednou z dalších etap svěťáku; ale v Chanty se většinou končilo a díky tomu se z téhle štace stal pojem.
Byl tu konec poháru. Ti nejlepší dostávali svoje křišťálové glóby. Konala se závěrečná párty. Všichni mohli přijít. Všichni se přátelili. Bylo to poslední rozloučení v sezóně. Stal se z toho hezký zvyk - odjet poslední závody a pak se neskutečně opít s kolegy a rivaly ze závodů.
Co se stane v Chanty, zůstane v Chanty. To všichni věděli. Tak mohl na párty kdokoliv tancovat s kýmkoliv. Svendsen si mohl do svého obráceného glóbu lít šampaňské a nabízet ho kolegům z týmu; Bjoerndalenovi nevadilo, když někdo začal tancovat s Darjou, a všichni se svorně mačkali mezi svými rivaly, techniky a trenéry, protože nikdo nechtěl při takové slávě přijít zkrátka.

Jenže poslední roky Chanty-Mansijsku nepřály, a tak se ze závěrečných večírků stala spíš parodie sebe sama.
Bylo na tom vlastně něco smutného, když hudba hrála a nikomu se nechtělo jít tancovat. Parket zel prázdnotou. Vypadalo to, že dneska se všichni rozhodli raději opít. Svendsen svým úsměvem okouzloval alespoň deset sportovkyň, namačkaných kolem jeho stolu. Tentokrát neměl žádný glóbus, do kterého by si mohl nalít pití, ale vystačil si s obyčejnou lahví šampaňského. Nápisu na ní nerozuměl, stejně tak se nevyznal v nápisech na zdech a plánech objektu, ve kterém se večírek konal. Neuměl rusky a nestaral se, co by to mohlo být - byl v klidu a v pohodě, obklopený oddanými fanoušky, kteří jeho schopnosti nezpochybňovali, a to mu stačilo ke štěstí.


Tarjei se ochotně opíjel po jeho boku, ale jeho úsměv byl unavený a strnulý. "Měl bych dávat pozor na Johannese," snažil se odlehčit atmosféru, ale zjistil pouze to, že si ho Emil zas tak moc nevšímá. Vrátil se k ocucávání skleničky s vodkou a džusem. Nebyl na žádný luxusní drinky. Stačilo mu tohle a přítmí sálu a pohled na Emila, jehož košile nebyla ani zdaleka dopnutá ke krku.
Měli dohodu. Zajímalo by ho, jestli si jí Emil pamatoval.

Trpělivě vyčkával, ale když se jeho pohled střetl se Svendsenovým, spadl mu kámen ze srdce.
Emil nezapomněl.

Simon Schempp se nikdy nepovažoval za ten správný typ na párty. Raději s lidmi mluvil, než aby je sledoval ztrapňovat se na tanečním parketu, vrážet do ostatních a řvát přes příliš hlasitou hudbu; ale ani současný pohled na poloprázdný parket nebyl tím, co by si přál vidět. Očividně nalitý mladší Boe tam rozjížděl tancovačku s děvčaty bůhvíjakého týmu a v přítmí kolem seděly desítky dalších závodníků, kteří pro dnešní večer vyměnili kombinézy za košile a kalhoty a v ležérnějším případě džíny a šli se bavit. Byla tohle zábava? Simon si tím nebyl jistý. Obecně vzato asi ano. Ale ve skutečnosti se tu jen hromada lidí s podobnými zájmy mačkala v prostoru bez oken, zato s ostrým umělým osvětlením, a všude byl cítit alkohol, během sezóny tak zatracovaný a zakazovaný. Ne že by všichni tahle omezení striktně dodržovali. Simon pochyboval, že třeba zrovna Boeové by to zvládli. Sám si neodpustil nějaké to pivo nebo svařák - ale jen v době odpočinku a pauz, na to byl moc zodpovědný. A ani tady to nechtěl přehánět. Možná by měl - třeba by se aspoň zbavil všech svých zmatených a ne vždy příjemných myšlenek, které ho už nějakou dobu pronásledovaly - a třeba by se mohl někomu vypovídat. Jenom kdyby někoho našel. Všude kolem byli lidé, a on si přesto připadal tak sám jako snad ještě nikdy. Možná to bylo tmou, možná tím, jak se ostatní bavili a on to nedokázal, možná to bylo tím, že ztratil své týmové kolegy už před nějakou dobou a nikde je neviděl. Měl takový menší plán - opít se s Arndem a všecho mu vypovědět. Z Arnda měl vždycky takový neurčitě uklidňující pocit. Ten by ho určitě neodsoudil. Nebo ano?
Měl v sobě jednoho panáka a trochu piva a už teď měl pocit, že se v ničem nevyzná. Odvykl si pít. Kolem něj do sebe ostatní sportovci klopili piva a vodky a drinky, jako by se snažili dohnat celosezónní abstinenci, a on zůstával u svého malého piva a jen si přál, aby se mu nemotaly nohy.
Až půjde na pokoj.
Až půjde hledat kolegy.
Až půjde hledat Benniho.



"Myslel jsem, že jsi zapomněl."
"Jak bych mohl?"
Svendsen se do polibků usmíval, a Tarjei to cítil.
Nutilo ho to rovněž k úsměvu a rozšiřovalo to příjemně hřejivý pocit v celém jeho těle. Neměl o Emilovi pochybovat. Neměl mu nevěřit. Neměl si myslet, že skončí na pokoji s nějakou z těch krasotinek tam v sále.
Z Emilova dechu táhl alkohol, ale na to byl už Tarjei zvyklý. V Chanty to tak zkrátka bylo. Jako by tohle ruské město s sebou neslo i nutnost alkoholismu.
"A pamatuješ si celou dohodu?" ujišťoval se, i když mu už o nic nešlo tolik, jako o to, aby byl Emil s ním, aby spolu strávili tuhle noc, která pro něj osobně představovala vrchol sezóny.
Ať už byla sebevíc zvrhlá.
Ať už byla sebevíc nebezpečná.
Ať už byla sebevíc zakázaná.
"No, kdo má víc bodů?" šeptal Tarjei, aniž by se snažil nějak krotit tu chtivost ve svém hlase.
"Ty."
Docela ho překvapovalo, že si Emil tohle vůbec uvědomoval.
Ale na překvapení nebylo v sérii tolika šílených emocí a pocitů místo.
"A víš co to znamená?"
"Jo."
To bylo víceméně jasné z jejich pozice. Tarjei seděl rozkročený na Emilovi. To on si mohl určovat, co se bude dít.
On měl tu moc.
On měl to právo.
Vyhrál jejich sázku a vyhrál právo rozhodovat o všem.
I převzít iniciativu co se dnešní noci týče.


Jedno malé pivo stačilo. Už teď se Simonovi motala hlava. Dobře, byly v tom ještě dva panáky, ale ty nějak opomněl započítat. Svět se nakláněl na jednu stranu a to ho děsilo. Nějak si odvykl. Narazil na několik známých tváří, jen na tu nejchtěnější ne.
"Jak se máš?" ptali se ho ostatní, a on si s nimi třásl rukama a padal do objetí, jen aby se zase mohl vyprostit a jít dál sálem, který se zdál nekonečný.
Našel Erika.
"Kde je Benni?" vypravil ze sebe a opíral se o stůl, u kterého Erik momentálně seděl.
"Kdo?" Kolem řvala nějaká jásavá hudba.
"Benedikt. Náš Benedikt."
To nebylo zrovna to nejpřesnější pojmenování.
"Neviděl jsem ho."
"Dík."
Poplácal ho po rameni a klopýtal dál. Co teď? Má Benniho hledat dál tady? Nebo má jít na pokoj?
Zoufale dál hledal známé tváře. Johannes na parketu, to ho ani nepřekvapovalo - a kde je Tarjei? Ostatní se pohybovali moc rychle na to, aby stihl skenovat jejich tváře.
Vyštrachal se ze sálu a šel přes zasněžený dvůr do vedlejší budovy. Třeba šel Benedikt už na pokoj. To by bylo vlastně ideální.
Musel se pevně přidržet zábradlí. Mohl by snadno upadnout a třeba si zlomit obě nohy a udělat tak krásnou tečku za sezónou - ale to se nestalo; vylezl až nahoru na chodbu s dřevěnou podlahou a začal se zmateně rozhlížet kolem. Kde vlastně bydleli oni? Až na konci, musel jít tam, jenže všechny dveře byly zamčené a na klepání nikdo neodpovídal.

Zkusil horní patro.
Vyběhl po schodech a na vrchní chodbě rozsvítil, přece jen už bylo těžké rozeznávat alespoň obrysy zdí a dveří a rohů ve tmě.
Ze strany se ozvalo nadávání v cizím, ale povědomém jazyce.
Úplně zapomněl na sedačku, která se nacházela nalevo od schodů.
A na které napůl seděli a napůl leželi Emil s Tarjeiem, oba v dost nepříjemné pozici; Tarjei sedící Emilovi na klíně, čelem k němu, oba dva s vyděšeným výrazem, pokud se tedy něco dalo číst z tváří zkroucených nechutí k ostrému světlu, které z ničeho nic zalilo chodbu.
Simon měl pocit, že od Svendsena slyší něco jako "Co to kurva - ", ale to by možná lhal. Udělal dva šokované kroky zpět a sáhl znovu po vypínači světel, ale nemohl se přinutit k jeho okamžitému zmáčknutí.
Tarjei a Emil? Tady, na pohovce v druhém patře jejich ubytovny? S postupujícími vteřinami si uvědomoval další věci. Emilovo sako hozené na okraji pohovky. Jeho napůl rozepnutá košile. Ruce, které měl obtočené kolem Tarjeiova těla. Ten vyděšený pohled, deformovaný ještě jasným světlem.
On sám mohl tak sotva mžourat. Promnul si pravé oko, jako by se chtěl alespoň tak napůl přesvědčit, že to, co vidí, je skutečné. Emil se zatím narovnal a začal se natahovat po svém saku, jako by chtěl svoji vizáž dát do pořádku,
"Sorry," bylo to jediné, na co se Simon zmohl. Pořád tomu nemohl uvěřit. Doopravdy seděl Tarjei Emilovi na klíně? V těch jejich džínách a s polorozepnutými košilemi?
Tarjeie nikdy takhle vyděšeného neviděl. Chtěl říct něco povzbudivého, chtěl ho uklidnit, protože o něj začínal mít doopravdy strach - vypadal, jako by se o něj pokoušel infarkt.
"Nic jsem neviděl," ujistil je oba.
Pak se snažil najít co nejrychlejší cestu zpátky ke schodišti a dolů.
Slyšel, jak se za ním Norové o něčem dohadují a rychlé kroky, nebo přímo skoky na schodišti.
"Simone? Hej!"
Nechtěl se otáčet a spatřit za sebou jednoho z aktérů té scény, co právě viděl. Seběhl schody až dolů. Teprve pak se zastavil.
Tarjei ho doběhl udýchaný - patrně nejen z běhu - a zapínající si košili. Stanuli proti sobě v přítmí přízemní chodby.
"Hele, Simi," začal Tarjei nebývale přátelským oslovením. "To je jen mezi náma. To cos tam viděl. Nahoře. Chápeš, ne?"
"Jasně, jo. Chápu to."
"Jen jsme… Jen jsme se trochu bavili."
Nezněl ani trošku přesvědčivě.
"Já to chápu, hele… V pohodě. Neřeš to."
"Nikomu to vykládat nebudeš?"
"Neboj, nikomu."
Teprve teď Tarjei klidně vydechl. "Díky."
Simon pořád pokyvoval hlavou. "Jo, jo, tak fajn. Tak…si to užijte."
Nic lepšího ho jako rozloučení nenapadlo.
Tarjei se uchechtl. "To se neboj."
Schempp z budovy prakticky vyběhl.


Jenže co dělat teď? Tarjei s Emilem - ti dva - ne že by ho to překvapovalo - ale ti dva spolu doopravdy něco mají. Ne, nepřekvapovalo ho to. Celkově. Možná jen trochu. Nečekal, že by je doopravdy mohl vidět spolu - jako takhle spolu. Ale asi to tušil. Necítil se šokovaně ani znechuceně. Tarjei a Emil patřili k sobě, to věděl každý, jenom asi ne každý tušil, jak moc. Nějakým záhadným způsobem k sobě ale šli, i v tom vášnivém objetí na Svendsenově klíně.
Líbali se. Na gauči. V temné chodbě v době, kdy všichni ostatní měli tancovat ve vedlejším baráku na diskotéce. Bože…kdyby přišel o pár chvil později, kdoví, co tam mohl vidět.
Bože.
Takže nakonec nebyl jediný, kdo toužil po týmovém kolegovi.
Musel Benedikta najít, bezpodmínečně a nutně musel, protože jinak měl pocit, že se zblázní.

Za tu krátkou dobu, co uběhla, se parket zaplnil o něco víc; k Johannesovi a jeho směšnému, i když sympatickému tanci se přidali ostatní. Norové se zjevně uměli bavit. Simon potlačil chuť jít se ho zeptat na Tarju a Emila, protože Johannesův podnapilý výraz svědčil o tom, že by se mohl dozvědět i to, co by nechtěl.
Možná se měl zeptat přímo Tarjeie. Mohl ho požádat o radu. Mohl se ho zeptat - jak jste se sakra dostali až sem? Ale nakonec na tohle bude muset zřejmě přijít sám.
Prakticky přes celou místnost zaregistroval Benedikta; stál u jednoho ze sloupů oblepeného papíry, na které patrně měl každý napsat nějakou motivační stať nebo se alespoň podepsat. Kolem něj byli další lidé, ty už Simon nerozpoznával, jeho pohled stejně vždycky nakonec sklouznul k Bennimu a jeho rozzářenému úsměvu. Chtěl se za ním vydat, chtěl se připojit ke kroužku kolem, vydobýt si svou pozici, ale kroky ho vedly jinam, nedokázal sice od svého mladšího kolegy odtrhnout oči, vrážel do lidí, kteří se tlačili kolem něj, a spěšně se jim omlouval, ale došel jen k další stěně místnosti a zase se otočil a šel zpět, nedokázal se přinutit k přímému postupu k Dollovi, přešel místnost zase nazpátek a Benedikt, kterého během celé své neúspěšné výpravy hypnotizoval očima, ani nezvedl hlavu.

Sakra.

Jako by se z něj zase stával stydlivý kluk s odstátýma ušima, který se na chodbě základky snažil přesvědčit spolužačku, aby mu dala pusu.
Potřeboval na vzduch, bylo mu, jako by se měl každou chvíli udusit vlastními myšlenkami a pocity.
Venku rozpoznával pár známých lidí, někdo na něj mával, aby se připojil k debatnímu kroužku, co se utvořil hned u dveří, a někdo další mu podával velkou lahev, snad třílitrovou, aby se napil, ale on ji jen se zmateným výrazem poslal dál. Kolem byli nějací Finové a Švédi, všichni se hrozně hlasitě smáli a přiťukávali si skleničkami vynesenými od baru, a všichni, koho Simon mohl vidět, měli v rukou sklenice a panáky. Zůstat střízlivým se zkrátka teď nenosilo.
O kus dál byla daleko tragičtější skupinka; někdo s gustem zvracel do sněhu a někdo jiný se tomu vysmíval, a do toho všeho sem doléhala hudba ze sálu.

V tu chvíli se něco v Simonovi změnilo. Náhle ho popadla touha odvést Benniho z tohohle zmatku a šílenství - vzít ho z dekadentní zábavy opíjení se někam do klidu, zachránit ho před tím, aby nedopadl jako tihle zoufalci, co se navzájem podpírali na sněhu.

Možná měl nějaké ochranitelské sklony, když přišlo na toho roztomilýho a věčně usměvavýho blonďáka. A možná ho přece jen šokovalo zjištění ohledně Tarjeie a Emila - možná ho inspirovali - možná ho znechutil ten neznámý ožrala venku - možná byl už psychicky tak vyčerpaný, že nedokázal myslet rozumně -
Tentokrát do sálu vešel mnohem rozhodněji. Benedikt byl pořád ve stejném okruhu lidí - zamířil k němu a s razancí, kterou sám nečekal, se mu podařilo probojovat až těsně vedle něj a oslovit ho.
Benedikt se k němu obrátil téměř překvapeně - chvíli jako by se snažil zorientovat v tom, kdo na něj zrovna mluví, ale pak se mu na tváři opět roztáhl charakteristický úsměv.
"Nazdar!"
Hulákal úplně stejně jako ostatní; to, co držel v ruce, rozhodně nebylo bez alkoholu. Ale to bylo teď Simonovi úplně jedno, protože Benedikt svůj rozjařený pozdrav doprovodil polovičatým objetím, volnou ruku ležérně hodil Simonovi přes rameno. "Kdes byl celou dobu?"
V kruhu kolem nich byl i Erik a Roman, a Simon se nechtěl shazovat přiznáním o svém bloudění a nudě - a už vůbec ne o tom, co viděl na ubytovně - a tak prohodil jen neurčité "Tancovat a tak, bavit se s lidma…."
Benedikt se tomu začal bůhvíproč chechtat.
"Ten už má taky dost," poznamenal Lesser a zvedl svůj drink, jako by na to chtěl připít. Benedikt rozhodně zavrtěl hlavou a chtěl odporovat, jenže ze sebe nedokázal vypravit souvislou větu přes záchvat smíchu.
"Myslím, že ho vezmu na pokoj." Simon to řekl jako tu nejpřirozenější věc ještě dřív, než měl možnost nad tím vším přemýšlet.
Nakonec to bylo snazší, než myslel. S požehnáním od všech kolemstojících mohl vyvést Benedikta ven. A Benni na něm visel - doslova.
Klopýtali vedle sebe kolem přes venkovní cestu a ke svému hotelu, a Benedikt ze sebe za celou dobu nevypravil jedinou smysluplnou myšlenku. Zato Simon měl dost času přemýšlet.
Na chodbách už bylo rozsvíceno - a Tarjei s Emilem nikde.
Tomu se Simon musel pousmát - že by si uvědomili, jak snadno odhalitelní jsou, a raději se uklidili někam na pokoj?
Benedikt si jeho nezadržitelného úsměvu všiml.
"Co je?"
"Ale nic - jen jsem si na něco vzpomněl."
"Na co?"
A tomu Simon neodolal. Benedikt, který se ho pořád ještě držel kolem ramen a který se pořád něčemu smál, projevil skutečný zájem o to, co on říkal, a tohle byla jedinečná příležitost, jak zjistit jeho postoje. Možná je trochu opilý - ale to on vlastně taky. Trošičku.
"Už jsem tu dneska večer byl," dal se do vysvětlování a pustil Benniho. Ten se trochu klopýtavě dopravil ke zdi, o kterou se opřel.
"No?"
"A viděl jsem tu Tarjeie a Emila…na tom gauči," kývl hlavou k inkriminovanému kusu nábytku.
Benediktovy oči ho uhranutě pozorovaly.
"Spolu," snažil se naznačit, co vlastně ve skutečnosti viděl.
"Jak spolu?"
"No - Tarjei tu lezl po Emilovi."
Když ho Doll dál beze slova sledoval, zoufale pokračoval. "Líbali se. Jako milenci, chápeš?"
A Benedikt se zase jen smál svým nádherným způsobem. "U nich mě to nepřekvapuje."
"Ne?" ujišťoval se Simon.
"Nejsem zas tak mimo."
To byla neurčitá odpověď na jasnou otázku.
Ale Simonovi to stačilo. Odhodlal se přistoupit blíž.
Měl bych zhasnout, problesklo mu hlavou. Ale okamžitě od toho nápadu upustil. Pak by si připadal jako násilník, jako někdo, kdo se ve tmě vrhne na svojí oběť. Navíc si přál Benedikta vidět - při prvním polibku.
Jenom se k tomu nedokázal úplně rozhoupat. A tak stál Benedikt před ním, s rukama za zády a se zády opřenými o zeď, a on sám nevěděl kam se svýma rukama, jestli se má Benniho nejdřív dotknout nebo ne, jestli ho tím nevyděsí a nepřipraví se o ten zážitek, nebo jestli má ruce držet u těla a působit dřevěně. Přemýšlel a vteřiny ubíhaly, Benediktovi ale úsměv z tváře nezmizel, naklonil hlavu na stranu a zabodával svůj pohled do Simona.

Simon se konečně přinutil k dalšímu pohybu; přikročil ještě blíž k Benediktovi a zvedl obě ruce, přiložil je dlaněmi ke zdi a zavřel tak Benediktovi únikové cesty do stran.
Benedikt jen pobaveně povytáhl obočí. "A co je tohle?" zeptal se.
To už bylo příliš - Simonova zkřehlá psychika takové týrání nezvládla a on se poddal obyčejnému chtění bez vybroušených myšlenek a odůvodnění - Benniho hlas zněl blízko a jeho tělo vyzařovalo teplo; nebylo nic přirozenější než popadnout ho za ramena a ještě víc přitlačit ke zdi, přitisknout se k němu celým tělem a políbit ho. Byl to jen rychlý, suchý polibek, žádný francouzák, žádné olizování mandlí, ale působilo to jako elektrický výboj. Simon chtěl okamžitě víc, znovu přitiskl své rty na ty Benediktovy a tentokrát se i jeho ruce činily, jedna se přesunula na Dollův krk a druhá na jeho hlavu, kde ho popadl za kštici těch blonďatých vlasů, aby si mohl pomoci s natočením jeho hlavy - a teprve tehdy pocítil, že vlastně nemá co kontrolovat, protože sám Benedikt se do polibku vkládá, co to jde.
Ztratil dech a potřeboval se vzpamatovat, možná příliš silně zatahal Benniho za vlasy a vysloužil si tím nespokojené zamručení, ale když se odtáhl, viděl zase ten spokojený výraz a hned měl chuť se k polibku vrátit.
"Trvalo ti to," zašeptal Doll s pohledem zkaleným alkoholem i nynějším vzrušením.
Chtěl se zeptat, co přesně tím měl na mysli, ale ovládl svojí zvědavost. Nechtěl kazit ten moment. Nechtěl mluvit. Chtěl mnohem víc než to -
"Bože," uklouzlo mu, poprvé za celý večer nahlas. Benediktovy ruce se už vyprostily zpoza jeho zad a nyní sjížděly svou cestou přes Simonův trup až k jeho bokům. A když se k němu Benni z vlastní vůle přitiskl, když se ruce přesunuly z boků na zadek a když u toho všeho Benedikt ještě zvedl lehce nohu a stehnem začal masírovat Simonův rozkrok v těsných riflích, zmohl se jen na roztřesený vzdech a zarytí prstů do jeho ramen.
"Co ten gauč?" zašeptal mu Benedikt přímo do ucha, a on napůl frustrovaně a napůl šťastně zasténal, protože si nebyl jistý, zda vůbec vydrží tu několikametrovou cestu k pohovce.
"Jo," vydechl, i když by si nejradši rozepnul kalhoty přímo tady, u zdi.
Jenže Benedikt se chopil iniciativy.
A tomu Simon nezvládal odporovat.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Remy Remy | 19. března 2018 v 18:30 | Reagovat

Tohle je naprosto dokonale napsaná povídka <3. Už jsem ji četla nejméně pětkrá proto tak pozdní komentář :3.
Pokaždé jsem se musela smát nad představou Johannese na parketu :D.
A ještě ke všemu Simon konečně dostal to co chtěl :D. Teda doufám, že je pak někdo nevyrušil stejně jako on předtím Emila a Tarjeie.
Zajímalo by mě jak vypadal jejich rozhovor než se Tarjei rozběhl za Simonem. Svendsen by zněl určitě dost naštvaně.
PS:opravdu moc dobrá práce :3

2 Biathlon Slash Biathlon Slash | Web | 19. března 2018 v 20:06 | Reagovat

[1]: Děkuji mockrát! <3 Psát zrovna o těhle párech je radost, zvlášť když taky jednou můžou být doopravdy spolu ;) Johannes je přesně ten typ, co se takhle někde opije a pak začne dělat ostudu, nemyslíš? :D Samozřejmě že Emil by byl naštvaný, ale tak...už byl trochu opilý, tak možná spíš Tarjeiovi říkal, ať na to kašle a radši se věnuje jemu XD A Simon jen potřebuje trochu odvahy a dostane, co chce :D

3 Remy Remy | 19. března 2018 v 20:13 | Reagovat

Naprosto Johannes a pití... to by se taky mělo shippovat.
Tak alkohol by v tom taky svoji roli zahrál :D. Možná by byl naštvaný kvůli tomu, že Tarjei odešel
Prostě Simon <3

4 Ája Ája | 20. března 2018 v 17:39 | Reagovat

Nemůžu uvěřit, že mám až teď čas si tohle přečíst. Jakp vždy, krása :).

5 Biathlon Slash Biathlon Slash | Web | 20. března 2018 v 20:36 | Reagovat

[4]: Moc děkuji! <3

6 Karin Karin | 24. března 2018 v 22:09 | Reagovat

Nad tým koncem se jen usmívá.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama