(Consign me not) To darkness (Anton Šipulin/Alexandr Loginov)

29. března 2018 v 23:31 |  Jednodílné povídky
Název: (Consign me not) To darkness
Shrnutí: Saša nikdy svými úsměvy neplýtval.
Pár: Alexandr Loginov/Anton Šipulin (ačkoliv spíš pre-slash)
Varování: zmínky o dopingu a o sebevraždě, hurt/comfort styl
Období: po smíšené štafetě na mistrovství světa 2017 v Hochfilzenu. Alexandr Loginov se po dvouletém distancu za doping vrátil do závodů, a poté, co dokončil svůj úsek, jej Martin Fourcade (největší bojovník proti dopingu) tak trochu...srazil k zemi? Přejel mu zkrátka lyže takovým způsobem, že Loginov upadl. Většina lidí to vzala jako gesto nepřátelství vůči Loginovi, hlavně Rusové, a tak si na závěrečném ceremoniálu Loginov a "ochránce" a kapitán týmu Šipulin nepotřásli s Fourcadem rukama. Studená válka v biatlonu mohla začít.
Poznámka: text písně i název pochází z písně "To Darkness/Kripa" od Mumford & Sons


I will not speak of your sin
There is a way out for him
The mirror shows not
Your values are all shocked

But oh, my heart was fraud
I knew my weakness
So hold my hand
Consign me not to darkness


Alexandr nikdy nebyl takový sluníčkový a vysmátý typ jako Tarjei nebao Johannes, většinou ale aspoň jeden úsměv na tvář dostal. Zvlášť když si šel pro medaili.
Tentokrát se ale tvářil spíš nešťastně. Jako by bronzová medaile nebyla dostatečně dobrá.
Anebo jako by byla až příliš dobrá.
Anton ho měl šanci zastavit až na cestě k tiskovce. "Co se tak tváříš?" Poplácal ho přátelsky po tváři a toho se usmíval s takovou uklidňující jistotou, že Sašovi nezbývalo než zavřít oči a snažit se zapomenout na všechno kolem. "Máme medaili!"
Ta medaile popravdě Alexandra vůbec netěšila. Pověsili mu ji sice na krk, ale atmosféra kolem medailového ceremoniálu byla tak nevraživá, že medaile připomínala spíš oprátku než ocenění.
Antocha zase hned chvátal dávat rozhovory, jako kapitán byl nejvytíženější. "Promluvíme si pak, jo?" slíbil mu z nějakého důvodu.
Nestihl odporovat; osaměl v chodbě a nezbylo mu než odklidit se na pokoj. S medailí na krku usnul v posteli, kam se svalil ve svém závodním oblečení a bundě.



Probudil se mnohem později, pokoj byl potemnělý a jemu bylo v zimním oblečení horko. Vstal a šel k topení, ale to bylo ztlumené na minimum. Místní hotelové pokoje byly přesto jako inkubátory. Otevřel dokořán všechny tři části okna a zůstal stát u té prostřední.
Čekal, že mu bude líp, že bude šťastný z vlastního návratu do svěťáku.
Při pohledu na vyprázdněný areál, který se nacházel o něco níž než hotel, ho přepadla nepopsatelná úzkost.
Opřený lokty o parapet sklonil hlavu a snažil se zhluboka dýchat.

Nádech. Výdech.

Měl by být rád, že ho sem vůbec povolali.

Nádech.

Je rád. V tom to nebylo.

Výdech.

Je přímo vděčný. Plazil by se před trenéry na kolenou, kdyby to bylo potřeba. Naštěstí nebylo.

Nádech.

Ale viděl, jak se na něj dívají ostatní, i když mezi nimi většinou chodil s pohledem upřeným do země.

Výdech.

Potřeboval se napít. Vodu. Možná spíš vodku. I ve svém nynějším rozpoložení se dokázal přinutit k pohrdavému úsměvu. Možná neměl dopovat; možná měl raději chlastat. Jako Norové. I když kdo ví.

Na večeři nepůjde. Nemůže se tam teď ukázat. Mohl by se tak nanejvýš proplížit k bufetu a nakrást si tam nějaké zbytky, až všichni odejdou.
Nebo požádat Antona, aby to udělal za něj.
Anton s ním přece chtěl mluvit.



Šipulin byl překvapený, když mu na dveře pokoje zaťukal Loginov ještě v závodním úboru a i s medailí na krku. Spolu s pocuchanými vlasy a roztěkaným výrazem mu to dodávalo zubožený vzhled odkopnutého psa. Nebo odkopnutého sportovce.
Ale Šipulin měl nuceně dobrou náladu, po výměně pár ostřejších slov s Fourcadem se snažil tvářit vesele, jako by se nic nestalo, a na všechny strany rozdával ujištění, že pro něj je všechno vyřešeno a že Francouz u něj ztratit veškerý respekt.
"Ta medaile se ti nějak zalíbila," zavtipkoval.
Alexandr pokrčil rameny. "Dlouho jsem žádnou neměl."
Šipulin se znovu usmál, ale tentokrát víc rozpačitě. Jo, Sašeňko, kdyby ti v žilách nekolovalo EPO, mohli jsme v Soči stát na bedně spolu.

"Nepůjdeme do jídelny?" navrhl diplomaticky, aby se zbavil nepříjemného tématu. Alexandrova tvář se ještě víc zachmuřila.
"Tam rozhodně ne. Nechci, aby mě teď kdokoliv z nich viděl."
Šipulin překvapeně povytáhl obočí. "Přece se nebudeš schovávat. Fourcade je ten, kdo by se měl stydět."
Saša přešlápl z nohy na nohu a už zase se díval do země. "Jenže on má všechny na svojí straně."
Antonovi došlo, že pokojové dveře nejsou tím nejlepším místem pro takovou diskusi. "Pojď dál, prosím tě." Vtáhl ho do pokoje a zavřel. Loginovova plná polní kontrastovala s jeho ležérními tepláky a mikinou adidas.
"Kdo všichni? Fourcade nemá patent na všechny. A dneska všichni viděli, že to, co udělal, byla sviňárna."
"Třeba mu vážně jen ujela noha."
"Ty se ho budeš teď zastávat?"
"Nechci, aby mě všichni nenáviděli."
"Ale co ti je po nich? Děláš svojí práci, snažíš se, a pak někdo přijde a takhle tě srazí - a to doslova!"
"Ale to není jen o něm."
"Co to meleš?"

Loginov viděl, jak je týmový kapitán rozladěný. A nebylo to kvůli němu, to chápal, a chápal také, že jeho předchozí veselost byla jen naoko, že ve skutečnosti měl hlavu plnou problémů, jenom ho tím nechtěl zatěžovat, když už by tenhle den i bez toho dost hrozný.
"Protože všichni si myslí, že můj největší úspěch jsou ty dva roky distancu."
"To napsal Fourcade."
"A ostatní by se pod to podepsali."
"Jak si tím můžeš být tak jistej?"
Loginovův tón se stával pomalu plačtivým. "Já vím, že ty to asi nevidíš - protože co je komu po tom - ale já to prostě cítím, kdykoliv někam vejdu nebo kdykoliv kolem někoho projdu… Že se otočí, neodpoví, tváří se najednou jinak…"
"To je trochu paranoidní, ne?"
"Ale já takhle nemůžu fungovat, chápeš?"
Svalil se do křesla a začal si rozepínat bundu, jenže zip se uprostřed zasekl; hned zase vyskočil a šel k oknu a nervózně, prudce trhl s klikou, aby ho otevřel. Anton ho celou dobu jen tiše pozoroval.
"A nejhorší je, že nikdo prostě nepřišel," pokračoval Saša, zády k Šipulinovi, "a nic neřekl, všichni mě buď ignorujou nebo se tváří, jako bych měl mor, a ani jedno není zrovna příjemný - možná jsem měl zůstat na IBU Cupu, tam aspoň kolem není takový pozdvižení a nikdo to nevidí - "
"Máš na víc než na IBU Cup."
"A nejhorší je…že všechen tenhle vztek je jen k jedinýmu, mám chuť jim dát důvod, aby mě nenáviděli, měl bych si to všechno zopakovat a pak by se mohli smát a plácat po ramenou a ukazovat a prstem a říkat, že to přece věděli - "
"Na to vůbec nemysli," varoval ho Anton zasmušile.
Alexandr zvedl dlaně k obličeji, promnul si oči a chvíli nechal prsty na spáncích, jako by se snažil koncentrovat. Anton mu v tu chvíli do tváře neviděl, protože Saša byl pořád čelem k oknu, a tak mohl jen odhadovat, co se mu v tu chvíli odehrává v hlavě.

"Taky mě napadlo," pokračoval po chvíli Loginov tiše, "jak by reagovali, kdyby už bylo pozdě. Já vím, že nejsme děti a tohle není šikana ve škole, ale co by mohli dělat, kdyby to zašlo příliš daleko?"
"Co tím myslíš?"
"Představ si ty zprávy - Smrt na mistrovství světa. Ruský biatlonista nalezen mrtvý. Nicnetušící spolubydlící nalezl svého kolegu oběšeného. Nebo s podřezanýma žílama v koupelně. Co je podle tebe horší smrt?"
Anton konsternovaně hleděl na postavu, která stála zády k němu u okna. Scéna mu připomínala nějaký obraz - muž hledící z okna, hledající něco vzdáleného, ale uvězněný uvnitř, určitě šlo o nějakou starou olejomalbu, tipoval by devatenácté století - a ten mlhavý, nejasný obrys se vznášel přímo tady před ním, jako by Alexandr vůbec nepatřil do tohoto místa a času, jako by byl jen vidinou, stejně jako vzpomínka na ten obraz.

"Sašo." Nedokázal skrýt pohnutí ve svém hlase. Vydal se za ním. Musel se ujistit, že je tady, že je skutečný, že se nechystá rozplynout jako nějaký přízrak - přestože tak mluvil. "O tomhle se nevtipkuje."
Strohý, smutný hlas oponoval. "Já vtipkuju?"
"Tohle nemůžeš myslet vážně."
"Co když jo?"
Dotkl se jeho ramene. A pak ruky, předloktí, dlaně; vzal ho za ruku a donutil ho, aby se otočil tváří k němu, a když viděl ty smutné oči, které se snažily vyhnout jeho pohledu, uchopil Sašovu tvář do dlaní.
"Chceš si s někým promluvit? Náš týmový psycholog…určitě by ti uměl poradit."
"Ne."
"Proč ne?"

Saša vzdychl. Nedokázal najít jinou odpověď, než že se mu prostě nechce mluvit; zvlášť ne o tomhle.
Ale Šipulin vypadal, že pochopil. Měl talent na odhalování cizích pocitů. Stejně tak dokázal rychle a účinně najít lék.
"No tak. Podívej se na mě." Donutil ho, aby se skutečně podíval. "Nemyslíš to vážně, že ne?"
A Saša, slabý, nerozhodný a rozhozený, může jen sklopit oči a přikývnout. "Ne," špitne.
Anton ho drží pevně, snaží se působit opět tak pevně a velitelsky, jak jej všichni znají jako týmového kapitána. "Tak se seber."
Poplácal ho po tváří a pak znovu pevně chytil za rameno, jako by se mu stiskem snažil dodat něco ze své rozhodnosti a přesvědčivosti. "A už nikdy nemluv o ničem takovým."
Alexandr tam stál poražený a paralyzovaný, Antonovy oči i jeho slova byly uhrančivé. I kdyby byl skutečně odhodlaný udělat to, o čem mluvil, nyní by váhal.
Šipulin mu jen prohrábl vlasy jako malému dítěti. "Můžu ti věřit?"
"Jasně."
"Zůstaneš tady, než se vrátím?"
"Jo."
"Chceš přinést něco k jídlu?"
Saša sklopil hlavu. "Díky."
"Běž si sednout. Zhluboka dýchej, zavři oči a počítej do stovky. Nebo do dvou. Hned jsem zpátky."

Pustil mladšího muže z ochranného sevření a vydal se ke dveřím. Tam se ale zarazil a udělal dva kroky zpět.
"A Sašo," ozval se a prsty naznačil pozvednutí koutků úst. "Usměj se."
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Remy Remy | 30. března 2018 v 22:40 | Reagovat

Nikdy jsem Rusku v biatlonu moc nefandila... u mě prostě vede Norsko a Německo. Ale po tom co Fourcade udělal mi jich bylo strašně líto a Saši zvlášť. Už od toho podražení jsem měla chuť mu jednu vrazit a pak ta tiskovka tak moc jsem chtěla aby mu Anton jednu ubalil. Hrozně si tím u mě Fourcade pohoršil. Nechi nikoho obhajovat... bral doping to  je fakt hnus, ale zase si svým prošel a vytrpěl si toho dost. Nikdo by mu to už neměl omlacovat o hlavu.
A tady u tý povídky jsem si to všechno zase připomněla T'T. A je mi ho snad ještě víc líto než předtím.

2 Biathlon Slash Biathlon Slash | 30. března 2018 v 23:00 | Reagovat

[1]: Já mám ruský biatlon ráda, i když Loginov není žádný můj miláček nebo oblíbenec (jako třeba Cvetkov a Babikov), ale v tomhle závodě mi ho bylo vážně líto. On se vždycky tváří, jako by se měl každou chvíli rozbrečet, a na instagramu mu všichni neustále píší "Sašo, usměj se", protože on je vždycky tak smutnej a nešťastnej jako by se pořád styděl a cítil provinile... A tak mi ho bylo hrozně líto :'( i když, jak říkám, není to ani můj oblíbený biatlonista... Ale povídku jsem napsat musela. Anton je prostě takový zastánce a ochránce <3

3 Ája Ája | E-mail | 2. dubna 2018 v 13:30 | Reagovat

Mamka Fourcadovi fandí, kvůli čemuž bylo těžké být na něj po tom přejetí naštvaná, ale stejně. Bylo to od něj nesportovní a dětinské.

4 Karin Karin | 4. dubna 2018 v 22:24 | Reagovat

To byla pořádná podpásovka.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama