Hochfilzen (Simon Schempp/Benedikt Doll)

1. března 2018 v 22:14 |  Jednodílné povídky
Název: Hochfilzen
Shrnutí: "Něco zajímavýho?" zeptal se Benedikt a narovnával si polštář. - "Ani ne."
Období: mistrovství světa v Hochfilzenu, 2017
Varování: 13+, pokud zvládnete zmínku o pornu :) (i'm sorry) Eh...


Schempp si nevšiml, kdy přesně se z prostého kamarádství, v týmu tak žádaného a kolegiálního, zrodil jiný pocit - takový, který mu stlačoval srdce v železné pěsti a který všem jeho emocím dodával hořkost. S Benediktem se znali už dlouho, potkávali se průběžně v republikových i mezinárodních soutěžích, jenže tam se vždycky míjeli, a to jak na hotelu, jak ve výsledkových listinách; zdravili se, jeden o druhém věděli, a to bylo všechno. Pak přišel světový pohár a další závody. Zatímco on sám se okamžitě pevně usídlil v první desítce, Benedikt postupně šplhal nahoru. Ostatní nad jeho excelentním během a zlepšující se střelbou pokyvovali uznale hlavami - "Doll nám dorostl do štafety, podívejte se na něj."

Pak spolu začali bydlet, zpočátku čistě náhodou, jenže si sedli, a tím bylo o jejich dalších ubytováních na jednotlivých etapách světového poháru rozhodnuto. Někde tam, v mrazivých končinách Östersundu nebo prosluněných svazích Pokljuky si Schempp uvědomil, že se cítí dobře, skutečně dobře. Samozřejmě to přičítal dobrému zdravotnímu stavu; skvěle se mu běhalo a poměrně přesně i střílelo. Stejně spokojeně si připadal i večer na pokoji když se zhroutil do postele s dramatickým výdechem a pak zvedl hlavu a z vedlejší postele se na něj smál Doll. Benniho dobrá nálada byla nakažlivá; Simon si brzy všiml, že je schopný se po večer jen tak povalovat v posteli a sem tam prohodit pár slov ke svému spolubydlícímu, který vytrvale pracoval na něčem na notebooku.


Během vánoční pauzy mu závody chyběly, ale úplně stejně mu chyběla celková atmosféra únavných tréninků, ranních běhání po hostitelských městech, a večerního nicnedělání s Benediktem vedle sebe. Čím dál tím víc mu scházela právě ta poslední, večerní část, kdy se už všichni uklidnili, trenéři a asistenti přestali vyšilovat kvůli drobnostem a sportovci zůstávali na svých pokojích se svojí nedočkavostí, ne nepodobní školákům na vícedenním výletě. Měl chuť tohle všechno Bennimu vyžvanit hned první den v Ruhpoldingu, ale ovládl se, protože ho začaly napadat konkrétní věci, co mu chyběly - neskutečně hlasitě hrající budíček na mobilu, Dollova roztomilá ranní rozespalost, jeho zpívání si s kartáčkem v puse, všechny ty hlouposti, které byl schopný spáchat během tréninku, a dětinská radost, když se mu dařilo. Taky mu na některých etapách chyběla v hotelech manželská postel, ale to si připouštěl opatrně.

Samozřejmě, všichni v týmu na sebe byli zvyklí za prakticky jakékoliv situace, v jakékoliv náladě, přivykli si trávit spolu všechen čas, takže to bylo naprosto normální a v pořádku. Nakonec, nebylo to tak jen v jejich týmu; Šipulin si dělal legraci, že momentálně spí v posteli častěji s Babikovem než se svojí manželkou, a tak to muselo být všude, nešlo o nic tak strašného; tím se Simon uklidňoval. Jenom byl rád blízko lidem. To byla trapná výmluva a musel se s tím pomalu ale jistě začít smiřovat.

Nejdřív měl chuť se někomu vypovídat ze svých pocitů, co na něj po začátku nového roku dolehly. Jenže co měl říct? A komu? Měl by se svěřit někomu z dalších kolegů? Na to se rozhodně necítil. Nedokázal si už ani v hlavě zformulovat pořádnou větu, neuměl najít správná slova k popsání toho, jak teď žije.
Jak pozoruje soustředěného Benedikta, zabraného do stříhání videa, a cítí klid a pohodu, jako by kolem vůbec nezuřily bitvy o křišťálové glóby a vzduchem nelétala obvinění z dopingu.
Jak moc se soustředí na jeho dýchání, na to, jak se mu notebook položený na břiše zvedá a zase klesá.
Jak se mu kolem srdce rozlévá hřejivý pocit spokojenosti a jeho tvář se nakonec nutně musí roztáhnout v úsměvu, protože jinak se na mladšího kolegu dívat nedokáže.

Po období zmatení a smíření přišlo nové, daleko bolestivější - období chtění.

Chtěl se Benedikta dotýkat, nejdřív zcela nevinně, v omluvitelných přátelských mezích. Chtěl ho v cíli objímat nejdéle, znova a znova, jako by ani neexistovali další gratulanti. Nejraději by ho objal a zvedl ze země - určitě by ho to rozesmálo, tím si byl jistý. Měl jiné, horší scénáře, ke kterým se ale ve své hlavě uchyloval se stejnou představivostí - jak by Benni přijel do cíle úplně vyčerpaný a zkolaboval hned za cílovou čárou a on, obětavě a láskyplně, by mu přiběhl odepnout lyže a spolu se zdravotníky by ho zvedli a odvedli někam dovnitř, do tepla a do bezpečí, a on by se Benniho postaral, opečovával by ho a miloval, jako by to mělo být na celý život. Ve skutečnosti si takový život představit nedokázal - ale chtěl ho alespoň tady a teď, dokud jsou si doopravdy blízko, mezi čtyřmi stěnami obloženými dřevem.

Jenže Doll se nikde nehroutil a neprožíval žádné psychické kolapsy, ze kterých by jej on mohl dostávat. Naopak - to on se vždycky staral, aby jim na pokoji nic nechybělo, dokázal sehnat herní konzole k jejich televizi, domluvit utkání proti klukům z dalších pokojů, neustále nabízel všem čaj, kávu a svařák, motal se kolem hotelové kuchyně, aby se mohl věnovat své vášni pro vaření, a pak domlouval donášku až na pokoj a zajišťoval tak Schemppovi prvotřídní servis vlastnoručně udělaného jídla - to všechno jen tak mimochodem, protože mezi tím vším si ještě odběhl potřebné kilometry a odstřílel stojky a ležky.

Schempp se nedokázal ubránit bezmezné adoraci, kterou na něm museli ostatní pozorovat. Při jednom z večerních posezení ve společenské místnosti prohodil Arnd jen tak mezi řečí něco o tom, že si asi s Benediktem dobře sedli, a Simon cítil, jak se mu zuřivě rozbušilo srdce. Sklopil oči a řekl, že ano, že si sedli, a pak mlčel, ale Peiffer taky mlčel a konverzace se dál tímhle směrem neubírala.
Byla to hloupost, které si ani nikdo jiný nevšiml, ale Simonovi ležela v hlavě celý večer. Udělal snad něco, čeho si Arnd všiml? Moc se usmíval, moc se červenal, moc nadšeně přikyvoval všemu, co tam Benni řekl? Nemůže to v sobě schovávat navždy, jednou to praskne, někdo pronese nějakou vtipnou poznámku o tom, jak se na Dolla dívá, a on jen pokrčí rameny a řekne "Vždyť jo." Vypadáš, že by ses na něj nejradši vrhnul. - No vždyť jo.
A pak všem ztuhne úsměv na rtech, a nejvíc Bennimu. Nakonec se začne rozpačitě smát a zkusí z toho udělat nějakou srandu, a všichni kolem budou nevěřícně zírat - ne, tohle on nedopustí, takhle to nedopadne.
Zamyšleně projížděl instagram, a až když Benni lezl z druhé strany do postele, dokázal se od obrazovky a svých myšlenek odtrhnout.
"Něco zajímavýho?" zeptal se Benedikt a narovnával si polštář.
"Ani ne."
To zajímavé se totiž dělo přímo vedle něj. Simon v sobě musel potlačit chuť odhodit mobil někam stranou a Dolla obejmout. Ovládl se, ale jeho držení telefonu se stalo trochu křečovitým.
Po zhasnutí světla na nočním stolku pozorně naslouchal a počítal pomalé, klidné výdechy.
Benedikt ležel nebezpečně blízko, přímo vedle něj, a on podvědomě cítil přítomnost jeho těla; bylo to vzrušující, zakázané, zvrhlé i lákavé dohromady. Stačilo posunout ruku o pár centimetrů a mohl by se ho dotknout. Mohl by dělat, že je to omylem. Mohl by ho po té ruce začít hladit - a kdo ví, bože, kdo ví, kam by to vedlo. Mohl by se jednoduše převalit na bok a Benniho obejmout. Tak by to mělo u nich v posteli vypadat - a ne ležet vedle sebe jako dvě chcíplotiny. Co by asi Benni dělal, kdyby ho prostě najednou obejmul? Je silnější. Určitě by ho udržel i proti jeho vůli.
Musel se pokusit usnout, pokud si nechtěl druhý den svojí malorážkou prostřelit hlavu.


Nejhorší to bylo v Hochfilzenu. Manželské postele a útulné pokoje, výtečná kuchyně v Benediktově podání, a tíha mistrovství světa. Ze štafet musí být medaile, to je jasné. A pak něco individuálního. Zkuste běhat rychleji. Zkuste střílet líp. Zkuste být lepší a nějak to dopadne. Simon nevěděl, jak si pod vlivem toho všeho Benedikt dokáže uchovat tak bezstarostnou veselost.

Zkusil se od všeho oprostit a soustředit se jen sám na sebe; to se mu nedařilo. Místo toho si začal všímat, kdy Benedikt odchází k masérovi a kdy se vrací, a naučil se odhadnout délku tohoto opakujícího se rituálu. Po Benediktově odchodu zamkl pokoj zevnitř a vlezl do jeho části postele - nelišila se vůbec ničím, ale byla jeho, on na ní spal a to stačilo, aby byla speciální. Polštář ani peřiny nijak nevoněly, na to byl Simon snad moc malý romantik; ale přetáhl si na druhou půlku postele svůj notebook a na pornostránkách vyhledával mladé blonďaté německé kluky. Možná se přece jen na nějakou chvíli dokázal od stresu mistrovství světa osvobodit. V jejich tvářích viděl Benniho; toho Benniho, kterého se ani neodvážil doopravdy dotknout, ale úleva, která přišla, byla obrovská. Jenže za ní následoval pocit viny. Ležel v posteli se dvěma zmuchlanými papírovými kapesníky a před sebou měl nějaké ušmudlané porno z roku raz dva. Přitom měl reprezentovat svojí zemi.

Selhal jako muž, selhal jako chlap, selhal jako sportovec. Selhal jako spolubydlící. Selhal jako kamarád. Selhal jako parťák v boji o medaile.

Dokázal po sobě uklidit a zase pokoj odemknout, ale pak se zhroutil na svojí půlku postele a s naprosto vybíleným mozkem tam ležel několik minut. Pak se poddal pláči, aniž by věděl proč, ale byl to příjemný a ne tak hanebný a ponižující způsob ventilace pocitů.
V tu chvíli se Benedikt vrátil a jeho přítomnost v Schemppovi vyvolávala ještě víc zahanbení a ostudy, zvlášť když se ho Benni starostlivě ptal, co se děje.
Svedl to na bolest hlavy a celkovou únavu. "Je mi špatně," řekl, a snažil se na Benedikta nedívat, jenže to nešlo. Benni přišel až k posteli a sedl si na ni, obrátil se k němu a položil mu dlaň na čelo. "Seš úplně rozhicovanej."
Zadržovat pláč nemohl, a připadal si o to nemožněji, že se po takovém prostém oznámení rozvzlykal.
"Stalo se něco?" staral se Doll. Po jeho typické veselosti nebylo ani vidu, jenom seděl vedle něj na posteli s rukou napůl nataženou k jeho čelu.

Jsem strašně unavenej. A ten stres a nervy… . Nic mi není. Snažil se to podat nějak srozumitelně a netragicky, zdálo se, že Benedikt to pochopil, ale vnutil mu čaj a nějaký hnusný sušenky. A taky myšlenku na absenci v následujícím závodě.
To Schempp nemohl dopustit. Vymluvil se, že si to nemůže dovolit, že přece jde o mistrovství a že to nejde, a s tím šel i spát. Proklínal sám sebe, svoje svědomí, svoje činy, a svojí zvrácenost, když si uvědomil, že ten chudák vedle něj nemá vůbec tušení, v jakých situacích si ho představoval.


Zdála se mu šílenost, horečnatý sen - šel trénovat s celým týmem a najednou byl sám v lese a snažil se projíždět mezi kmeny stromů a jejich kořeny a najít cestu ven. Kolem už nikdo nebyl a on bloudil pořád dokola, dokud se nedostal do hotelového samoobslužného bufetu. Šel si pro jídlo a trenér na něj začal řvát, že Fouracde je před ním jen o tři vteřiny a ať sakra pohne tou prdelí a ztrátu stáhne - v bufetu už žádné jídlo nebylo a tak to vzdal a šel do pokoje. Tam před televizí seděli Doll, Kuehn a Rees a očividně sledovali nějaký zápas. Když se k nim chtěl připojit, poslali ho do háje. Vyšel na chodbu a kolem něj se šílenou rychlostí prohnal Fourcade, možná na lyžích, možná na bruslích, a dost možná jen tak v běhu; málem ho srazil, ale to ho vůbec nezdrželo, pokračoval dál, přímo proti oknu, kterým byla chodba zakončená, a Simonovi nezbývalo než sledovat, jak tenhle běh proti sklu může dopadnout, jenže v tu chvíli se probudil a tak se závěr nikdy nedozvěděl.
Byl ještě zmatenější než včera.


Celý závod prožil v pocitu naprostého odosobnění; jako by tam za něj v německé kombinéze závodil někdo jiný, a necítil se zrovna dvakrát jistě. Až v cíli s překvapením zjistil, kolik lidí je na tribunách a kolik lidí mává německými vlajkami. Pak si uvědomil, že si nevedl až tak špatně. To už se ale na obří obrazovce odehrával boj o medaile - Benedikt střílel čistě a běžel neskutečně, byl výborný, sahal po životním výsledku. Ve chvíli, kdy komentátor vyřvával pořadí na dalším mezičase, to nevydržel a musel jít do šatny, převléknout se a uklidnit, ne nutně v tomhle pořadí.
Odvážil se vyjít ven, až když už bylo všechno jasné - Johannes nebyl rychlejší, a nikdo jiný, schopný dostat se před Dolla, už na trati nezbyl. Zástup gratulantů kolem nového mistra světa narostl, a když se k němu Simon konečně sám probojoval, byl čas akorát tak na poplácání po rameni, protože se k němu tlačili další. Simon to ale nevzdával, věděl, že tohle jsou nezapomenutelné životní okamžiky, a věděl, že Benedikt na tyto chvíle bude do konce života vzpomínat - a on se chtěl stát součástí těch vzpomínek, ne snad z nějak egoistické slabosti, ale zkrátka proto, že chtěl patřit k Dollovu štěstí.

Povedlo se mu odchytit si vítěze těsně před květinovým ceremoniálem v šatně - a Benedikt si očividně ani neuvědomoval, v jaké situaci se vlastně ocitl. Byl pořád v té své rozjařené náladě, a ta jej nepřešla ani když kousek od sebe viděl Schemppa.

Nedokázal ze sebe vypravit nic víc než jednoduché "Jo!", ale to mluvilo za vše; vrhl se Simonovi do náruče právě s tímto pokřikem, a tím skončila konverzace. Simon ho pevně objímal a nechtěl pustit, v hlavě si opakoval mantru - je to za jeho vítězství, je to jen radost, je to jen přejícnost. Ale když Benediktův smích utichl, pořád ho nechtěl pustit, i když se situace stávala poněkud trapnou, a najednou kolem nich bylo ticho a oni tam stáli a objímali se a nikdo nic neříkal a ticho houstlo.
Benniho objetí už dávno povolilo, ale Simon ho nechtěl nechat být - nemohl ho teď vypustit do světa a nechat ho jít, nedokázal to, i když věděl, že to, co dělá, není správné, jenže najednou se mozek nechtěl pustit do spolupráce s tělem a žádné logické argumenty nemohly vyvážit ten příjemný pocit, když mohl dýchat ve stejném rytmu jako Benedikt.
Cítil z něj napětí a nemohl se tomu divit, už spolu takhle stáli uprostřed místnosti moc dlouho na to, aby to bylo příjemné nebo přirozené, a zdálo se mu, že se od něj Benni snaží odtáhnout na nějakou pro něj únosnou mez, a on se neodvážil bojovat, nechtěl ho u sebe držet násilím. Stisk povolil a Benedikt od něj ustoupil. Tvářil se trochu rozpačitě, ale co jiného měl také dělat - trochu se pousmál a chystal se vymluvit a odejít, gratulanti čekají, ceremoniál čeká, a hlavně ta zlatá medaile - !

Takový odchod mu Simon nemohl jen tak dovolit - přitáhl ho zpátky a bez jakékoliv další poznámky se přilepil na jeho rty. Okamžitě zavřel pevně oči a přál si, aby mohl zmizet, aby se prostě náhle rozplynul a nemusel čelit následkům, ale Benedikt byl až moc reálný a tomu se uniknout nedal, jeho vlasy, jeho zadržený nádech, jeho odevzdané strnutí - to všechno tu bylo a Simon věděl, že až tenhle nevyžádaný polibek skončí, všechno se na něj náhle sesype a začne úplně nová etapa jeho života - nebo spíš obou jejich životů. Tohle všechno si uvědomoval.
Měl pocit, že během těch několika vteřin uběhly hodiny. A na konci tu už nebyli oni dva jako předtím. Něco se změnilo. Benedikt stál před ním s rudou tváří, snažíc se popadnout dech a sesbírat slova na nějakou smysluplnou větu.
Simon tohle nepotřeboval. Jemu stačilo utéct.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Remy Remy | Web | 13. března 2018 v 20:26 | Reagovat

Úžasná povídka. Simon<3je tu tak trošku chudáček.. a Benni je dokonalá partie pro každého :D
Víc povídek na tyhle dva v podobném duchu. Teda posunout by se asi trochu měli jinak mi bude Simona líto T_T

2 Biathlon Slash Biathlon Slash | Web | 13. března 2018 v 20:38 | Reagovat

[1]: Neboj, Simona určitě čekají šťastnější chvilky <3 Benni je takovej můj miláček (a Simonův taky, samozřejmě! :D)

3 Ája Ája | E-mail | 14. března 2018 v 3:24 | Reagovat

Musela jsem ten konec číst dvakrát. Je to vážně skvěle napsané :D.

4 Biathlon Slash Biathlon Slash | Web | 14. března 2018 v 11:36 | Reagovat

[3]: Děkuji <3

5 Karin Karin | 24. března 2018 v 21:53 | Reagovat

Ty dva jsou moje zlatíčka.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama