Memories are made of this (Anton Babikov/Maxim Cvetkov)

20. dubna 2018 v 20:14 |  Jednodílné povídky
Název: Memories are made of this
Shrnutí: Maxim vždycky věděl, že Anton bude ten první, co uteče.
Varování: it's sad, post-slash?, AU


"Věděl jsem, že ty utečeš první. Nejdřív mě to napadlo u Šipulina, pak u Saňky Loginova, ale u tebe to bylo skoro jasný."
"Vážně?"
"Ty ses do sborný prostě nehodil… Moc hádek s trenéry, moc vlastních názorů."
"To nebylo to hlavní," upozornil ho Anton.
Finské barvy mu pořád nesedí, na všech fotografiích v nich vypadá zvláštně, tak nějak mrtvolně. Jako by si do bělomodré kombinézy jen tak odskočil a zase se měl vrátit k trikolóře
Naposledy si takhle s Maxem mohli popovídat o Vánocích, a tak s povděkem přijal nabídku zajet k němu po poslední etapě v Chanty-Mansijsku na návštěvu. Už ne do Vologdy - ale do Moskvy, do jednoho tuctového paneláku v Chimki. Časy se změnily.
"Naučil ses aspoň už pořádně finsky?"
"Vůbec ne. Kromě základů nic pořádnýho, i když…" Začal zvesela, ale zarazil se.
Max na něj tázavě pohlédl. "I když co?"
"I když Niilo se mi snaží pomáhat."
"Aha."
"Tohle byl ten hlavní důvod," poznamenal Anton se sklopenýma očima.


Maxim vystřelil svou bleskurychlou odpověď. "Vždyť já vím."
Takže Niilo, Niilo a Anton, nebo spíš Anton a Niilo

"A vy teď žijete spolu?"
"Jo." Anton se usmívá, když o tom mluví. Jsou spolu, žijí spolu, mají spolu malý domek někde na kraji malýho města, lidi si na ně zvykli, on sám je známý jako "ten Rus", protože jinak tam moc Rusů není… "Je to hrozně zvláštní. A velká změna - vždycky jsem bydlel v paneláku a ve velkým městě, a teď tohle - je to fakt malej dům, jen dvě místnosti a pak kuchyň a koupelna a patří k tomu i zahrada s malou stodolou…"
Maxim před sebou vidí dokonalé, vyretušované fotografie idylických samot a klidných domů s opravenou fasádou a zelení všude kolem. Něco, co mu tady v Moskvě tak chybí.
"…a Niilo tam má i loď, takže můžeme jít na jezero a třeba lovit ryby, i když to mi vůbec nejde."
"Antocha by tě to naučil, kdybys tu zůstal."
To vyvolá u Babikova rozpačitost. "Myslím, že ne. Dost se mi vyhýbal…když jsem to řekl. Myslím, že mnou pak tak nějak opovrhoval."
"Ále, nedělej z toho tragédii." Ani neví, jak ho tahle slova napadla. Prostě je řekl, a Anton se na něj dívá s překvapením. "Neměl ses tu zas tak špatně, ne? Ale utekl jsi za lepším, já to chápu."
Anton vypadá spíš zmateně než uraženě. "Co? Proč si tohle myslíš? Odešel jsem jen proto, že jsem prostě nemohl dál žít takhle...."
"Tak jako já?"
"Tak jako ty."
U toho Anton mávne rukou směrem k fotografiím na zdi.

Maxim Cvetkov je hrdý syn, manžel i otec; a tak se zeď v obývacím pokoji jen hemží fotografiemi jeho rodičů, jeho samotného s manželkou, a jejich dětí, v tuhle chvíli už dvou, Marka a Sofie. Kromě fotografií jsou tu i medaile. Hlavní místo má ta z mistrovství světa v Hochfilzenu; to spolu ještě běhali štafetu. Kousek odsud je ta z vojenských zimních her v Soči. Antona trochu překvapuje, že na zdi není pověšená ruská vlajka nebo fotka Putina. Ale je tam ikona, obyčejná, tuctová, ale přece jen - a Maxim má na krku pořád řetízek s křížkem, vždycky ho nosil a nikdy nesundával, ani ve sprše, ani v posteli. Antona to vždycky iritovalo. Tahal za něj, dokázal si za ten symbol víry Maxe přitáhnout do polibku, a vždycky mu to přišlo zvrácené. Teď viděl, že se Max svých zvyků nezbavil, naopak, jako by všechno tohle posílilo. Ve vitríně, tak staromódní a veskrze ruské, byly fotky jednotlivých členů rodiny, spolu s porcelánovým čajovým servisem. Z okna bylo vidět další paneláky v protější řadě a dětské hřiště. Anton si připadal, jako by se vrátil o dvacet let zpátky do Ufy. V něčem podobném vyrůstal.

"Jsi aspoň šťastnej?" zeptal se na otázku, co ho už dlouho pálila na jazyku.
A Maxim Sergejevič, stojící před vitrínou celého svého života, bezmocně pokrčil rameny. "Asi…?"
"Maxi. Takhle se na tuhle otázku neodpovídá."
"A co ti mám doprdele říct?" vybuchl Max. Rozhodil rukama tak prudce, že Anton prakticky uskočil; očekával všechno jen ne tohle - Maxe nikdy neslyšel křičet ani nadávat, ne v téhle kombinaci, a teď měl strach, že ho Max, Max se svýma klidnýma očima a normálně tak mírným hlasem, prohodí oknem. "Že miluju svůj život? Protože je to skvělý, když máš manželku a děti a do toho tři roky šukáš chlapa, co si pak vesele uteče jako za starejch časů?"

Nikdy, nikdy Maxe neviděl takhle.

Trochu se spolu napili, ne moc, ale teď to bylo vidět, Maxovi se vehnala krev do tváře a jeho beztak světlé oči byly jako skleněné. "A pak si přijede a to je samý Niilo a Niilo a spolu a furt jen spolu - Já vim že jsem si posral život, tak mi v těch sračkách aspoň nemáchej hubu!"
Když Anton dokázal zmírnit prvotní šok z takové proměny, co se s Maximem odehrála, jeho oči se zalily slzami. Tomu nezabránil. Na Maxovi mu záleželo, možná jinak než dřív, ale pořád ho měl rád, pořád to byl ten Max, se kterým ho pojily všechny ty výhry a prohry, všechny vzpomínky.
Zas tolik nepili. Ačkoliv - je konec sezóny, už si odvykli, kdoví, jaký efekt to mohlo teď na Maxe mít - ale nikdy by od něj takový výbuch nečekal.
Možná to měl předvídat.
Jednou to u každého musí prasknout. Dřív nebo později. U něj to bylo dřív. Dělal scény a vyhrožoval, pak Maxe zapřísahal, ať se nechá rozvést. Byl u psychologa. Tomu řekl všechno. Kromě několika kapesníků a otázek dostal i pár cenných rad.
Musíte dostat toxické lidi ze svého života. Kdo vám přidělává nejvíc starostí? Kvůli komu a čemu nemůžete spát? Napište si to. Snažte se zamezit styku…
Nakonec ten psycholog nebyl špatný. Byl diskrétní. Anton samozřejmě neprozradil jméno svého "přítele" - ve všech sezeních nazýval Cvetkova "Toljou", což podle něj bylo důmyslné krytí, a terapeut s profesionálním zájmem přikyvoval.
Říkal jste, že má manželku.

A syna. A jeho žena teď čeká další dítě.

A vy se bojíte.

Ano.

Myslíte si, že on je ten jediný pro vás?

Ano.

Ale přitahují vás i jiní muži?

No…jo. Ale on je ten nejlepší. Nikdy jsem nikoho jinýho neměl.

A on? Mluví s vámi on - o svých…preferencích?

Skoro vůbec. Nesmím mluvit o jeho ženě, o dětech, o budoucnosti, o plánech, o chlapech, o svých pocitech.

Tak proč s ním jste?
To už bylo dávno, víc než rok zpátky.
Hned první týden sezóny Max rozzářeně všem v týmu vykládal o svým druhým dítěti, o dceři. Anton pak šel bydlet k Šipulinovi a ve slabé chvíli mu o všem řekl - o sobě, svých citech k Maxovi, a o tom, že se do něj zamiloval. O Cvetkovově vlastním zapojení v tomhle vztahu ale pomlčel. I v takový moment chránil jeho pověst.
Šipulin ho vyslechl, promluvil si s ním z duše do duše, a pak ho slušně požádal, ať mu o tom už nikdy nevykládá. Možná to byl on a možná ten psycholog, kdo mu vnukl myšlenku na útěk v Lapšinově stylu. Odejít ze země, reprezentovat jinou, občas prohlásit, že v srdci je stále Rusem, zůstat miláčkem fanoušků a žít si po svém.
Byla to otázka formalit a několika měsíců. Pak získal finský mužský tým novou posilu s nefinským jménem Anton Igorevič Babikov.
A role se prohodily.

"Myslel jsem, že sis vybral," začal Anton tiše, jako by svým tónem hlasu chtěl Maxe zklidnit. "Tak, jak jsi chtěl."
"Jak si asi můžeš vybírat, když máš rodinu?"
"Taky jsem odešel od rodiny," opáčil Anton.
"Ale ty jsi neměl ženu a děti…"
"Opustil jsem holku - a to už dřív. Kvůli tobě. Myslel jsem…" Zarazí se, protože si uvědomí, jak hloupě to bude znít, ale nakonec pokračuje. "…že to bude oboustranný…že každej uděláme nějaký ústupek, že to zkusíme…"
Na moment si vzpomněl na tu dlouhou známost s Alexandrou Batsinovou. "Teď mi došlo," pousmál se, "že ty máš za manželku taky Alexandru."
Jenže Max neměl na vtipy náladu. "A to dokazuje jako co?"
Jeho hlas byl pořád úsečnější než nezbytně musel.
Anton pokrčil rameny. "Jen mě to napadlo."
Maxim s výdechem zavřel oči, jako by se konečně rozhodl uklidnit. "Antocho," začal s už mírnější intonací, "chtěl bych, abychom byli zase zadobře."
"Vždyť jsme - jinak bych tu nebyl."
"Ale já myslím - doopravdy…" Jeho ruka nějak samovolně vystřelila vzhůru, dotkl se Antonova ramena. "Jako dřív, Antošo."
A když mu neodpovídá nic víc, než Antonův plachý úsměv a sklopené oči, odhodlá se zajít dál, prsty mu vjede do vlasů a přitáhne si jeho hlavu blíž, na dosah rtů, a hladový polibek v sobě obsahuje všechno to, co se Max snažil tak úpěnlivě zničit svým setrváním v Rusku a u rodiny.
Jenže Anton se odtahuje, nejprve se jen dlaněmi zapře proti Maximově hrudi, ale tlak stále sílí, a do dlaní jako by se s prohlubujícím se polibkem vlévalo více a více nových sil, s každou vteřinou je odpor větší a silnější, a když se ho Max pokusí majetnicky obejmout, Babikov ho odstrčí.
"Co to děláš?!"
Max s napůl zavřenýma očima čeká, očekává polibek, uklidnění, dotek, cokoliv, ale Anton ho od sebe drží v dostatečné vzdálenosti.
"Nech mě.

A v tu chvíli se celý svět převrátí, všechny touhy a pudy, co ještě před chvilkou vypadaly lákavě, jsou zase nechutné, oni dva stojí v obýváku jeho rodiny, a to víno, co pili, bylo moc teplý, a vodka zas moc ledová…
V koupelně je snad pěti skoky, ohmatává u toho stěny chodby a dveře a pak záchodovou mísu, do který dávivě zvrací svojí večeři, netrvá to dlouho, a přitom ví, že je to spíš psychologické; není mu špatně, ne takhle, ne od žaludku, nesnědl ani nevypil toho moc, ale ten polibek, dotek Antonových rtů a jeho následný gesto, jeho slova a ten moment, kdy se on sám zase vrátil do reality ze svého paralelního vesmíru, kde možná ještě Antona miloval, byl bolestivý.
Cítí, že Anton stojí za ním, ale nemá sílu ani chuť cokoliv říkat, pevně zavře oči, aby se nemusel dívat do mísy, a v puse cítí tu pachuť po rozmělněných šťávách - ale daleko víc cítí na rtech pozůstatky toho krátkého polibku, jako před lety.
Je tak slabý a bezmocný.
Myslel si, že to skončilo. Že si své řekli. Že když na Antona trochu zakřičí a zadupe, vyžene tím všechny pozůstatky nějakých citů. Že se tím třeba zase zamiluje do svojí manželky.
A třeba taky přestane žárlit na Niila, ať už je to kdokoliv.
Něco říct musí.
"Chceš se mi vysmát?"
"Ne," odpoví Anton vážně. Jeho hlas je blízko, Babikov si kleknul za něj, aby ho mohl od záchodu zvednout. "Je mi tě spíš líto."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Karin Karin | 20. dubna 2018 v 20:26 | Reagovat

Krásná povídka co Max čekal že mu Anton padne kolem krku.

2 Remy Remy | Web | 21. dubna 2018 v 17:42 | Reagovat

Jezuuu chudáček Max (to jsem snad ješě nikdy neřekla :D).
Bylo to strašně smutný i přes to mam tenhle druh "slashe" ráda :3

3 Biathlon Slash Biathlon Slash | Web | 21. dubna 2018 v 23:40 | Reagovat

[1]: No jo no... :(

[2]: Obávám se, že takhle nějak by jejich vztah dopadl. Přijde mi, že Antoška nechce jít s proudem a že by v rámci hledání štěstí byl schopný z Ruska utéct :D A Max na druhou stranu by se k něčemu takovýmu asi neodhodlal, protože on je ten "správnej ruskej patriot a otec od rodiny" a tak vůbec... :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama