Olympiáda 3/?

1. dubna 2018 v 21:31 |  Olympiáda



Ve svém dohadování na dálku pokračovali až druhý den, kdy už vešly ve známost další podrobnosti o olympiádě.
"Vypadá to," začal Maxim, když se pozdravili a chvíli trapně pomlčeli, "že nás budeš reprezentovat za všechny."
"Ještě Matvej," upozornil ho Anton.
"Tak to hodně štěstí." Tentokrát zněl Max překvapivě uvolněně a vesele.
"Copak tobě to nevadí?"
"A co mám dělat? Vyšší rozhodli, vyšší stanovili, tak se nikam nejede."
"Ale proč? Proč zrovna ty? Proč jede Matvěj a ty ne?"
"Tohle mu neříkej, zlomíš mu srdce."
"Proč pustí jen dva? A proč ti dva nejsme my dva?"
"Na nás nikdo nikdy nebral ohledy."
"Co tam bude Matvěj dělat? A proč já - proč ne Šipulin?"
Jeho rozhořčenou triádu přerušil až rozvážný Maxův hlas.
"Takhle nic nezměníš. Chtějí poslat vás, tak pojedete vy."
"Nikam nechci."
"Je to olympiáda."
"Bez tebe ne."

Maxim si to nerad přiznával, ale lichotilo mu to. I když ve skutečnosti se na Antochu ještě trochu zlobil kvůli včerejšku a jeho nevhodným poznámkám.
Vždycky trval na tom, aby Anton jeho manželku ze svých výstupů a z veškerých konverzací vynechal. To, aby se Anton v rozhovoru otíral o jeho ženu, mu připadalo nevhodné - daleko nevhodnější než sex s Antonem na stokrát použitých postelích v hotelech nebo zoufalé líbání ("pro štěstí", jak říkal Anton) před závody. I v jejich zdánlivě neuspořádaném vztahu byla určitá pravidla a hranice, které většinou Maxim stanovil a Anton zbořil.
"Budeš muset sebrat všechnu svojí rozvahu."
Anton se tiše uchechtl.
"Za nás. A za Rusko."
"Já tohle nezvládnu."
"Už jsi porazil Fourcada. Zvládneš všechno."
"Maxi, promiň mi ten včerejšek. Nechtěl jsem tak útočit. Mrzí mě to."
"To je dobrý."
"Jenom mě…to štve. Že to musí být takhle - s olympiádou, s tebou, se vším. Já bych - chtěl bych být s tebou. A já vím, že svojí rodinu miluješ, ale tohle je snad pochopitelný, ne? Žárlím, protože máš manželku a dítě, ale kdo by nežárlil - já jsem teď nic, co mám dělat?"
"Takhle nepřemýšlej. Musíš si zachovat pozitivní přístup - "
"Ale o to nejde - o přístup - - - Myslel jsem, že Korea budou naše líbánky."
"Až tak?"
"Až tak. A teď je to všechno pryč, a ty seš doma s dítětem a neuvidíme se měsíc a já se zblázním - "
"Uvidíme se. Přijedu se rozloučit. Na otočku do Moskvy a zpátky."
"Jo?"
"Neboj se."
To byla přesně ta slova, která Anton potřeboval slyšet.
"Ale - jak to uděláme? Já a Matvěj už budeme pod dohledem - náš rozpadlej olympijskej tým v bílém - a potkáme se možná tak na pár minut někde oficiálně a veřejně… Nechceš přijet teď?"
"Do Ufy?"
"Letadlem bys tu byl za čtyři hodiny."
"To nejde."
"Mám malej byt, ale postel pro dva."
"Antošo…"
" - a ukázal bych ti město."
"Nemůžu."
Antonova řeč se stávala horlivou. "Uděláme si rozlučkový víkend, ty a já, koupíme vodku a kaviár, popláčeme si, dodáme navzájem odvahu, koupíme kondomy - "
"S banánovou vůní," vzpomněl si Maxim s úsměvem.
" - radši ty větší," doplil Anton. Poznal ten úsměv v Maxově hlase a jako by znovu slyšel i tu větu, pronesenou teprve před několika dny a přesto pohřbenou pod nánosem dalších vzpomínek.
"Hrozně rád bych, Antoško."
Čím zdrobněleji Babikovovo jméno používal, tím sentimentálněji zněl. Někdy mu říkal i Antošeňko nebo jen Tošeňko, většinou když spolu leželi ve tmě v posteli a ani jeden z nich nemohl usnout. Anton si pak obvykle položil hlavu na Maxovo rameno a ten ho objal a hladil v krátkých vlasech.
"Ale nejde to. Potkáme se v Moskvě. Najdeme si nějakou chvilku stranou od ostatních, slibuju."
Anton rezignovaně vydechl a zavřel oči. "Dobře."
"Tak…já ještě zavolám."
Ukončovat rozhovory nikdy nebylo pro ně dva snadné a málokdy bylo klidné. Volali si vždycky, když jeden bez druhého byli déle než tři dny, a někdy i dvouhodinové hovory zakončovali citovými výlevy a ve špatné dny hádkou. Anton se urážel a Maxim telefonáty utínal uprostřed zahořklých vět a obviňování. Dnes byl neobvyklý klid.
"Jo."
"Zatím se měj. A moc nepřemýšlej o tom, co bude. Máš pak ten svůj soustředěný výraz a mračíš se, ohrnuješ ret a krabatíš čelo a to ti nesluší."
"Budu se smát."
"Snad budeš mít i důvod."
Antona okamžitě napadlo - Tebe - ale jen se tomu slovu sám pro sebe tiše pousmál.
Měli na sebe tak málo času, že na klišé nebylo místo.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Remy Remy | 2. dubna 2018 v 13:00 | Reagovat

Simon <3
Konečně zase pokračování. Dost mě zajímá jak to dopadne :3
Šup sem s další kapitolou.

2 Ája Ája | E-mail | 2. dubna 2018 v 13:39 | Reagovat

Čím víc na ty dva čtu, tím víc se blíží definici OTP :3 :D.

3 Biathlon Slash Biathlon Slash | 2. dubna 2018 v 16:12 | Reagovat

[1]: a [2]: Děkuji za komentáře, snažím se psát jak to jde a zároveň to tu ještě trochu na blogu upravovat a uspořádávat...
Oni jsou prostě OTP, shipuju je od Ostersundu 2016, kde byli první a druhý, ale tehdy mi to přišlo skoro náhodné - jenže mám pocit, že se čím dál víc "osmělují" a zveřejňují spolu poslední dobou hodne fotek, komentují si je navzájem na instagramu atd... Takže teď je z nich prostě "skutečný" pár :3

4 Karin Karin | 4. dubna 2018 v 22:30 | Reagovat

To jsem zvědavá jak tohle skonči.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama