Olympiáda 4/?

7. dubna 2018 v 23:50 |  Olympiáda
Omlouvám se, mám napsaný i další kus a chtěla jsem to sem hodit jako jednu část, ale blog mi to označuje jako moc dlouhé (ačkoliv to nedává smysl, zas tak dlouhý to není), takže začnu tímhle a zbytek dodám zítra či pozítří ;)


Max voněl kávou a nějakým osvěžovačem vzduchu, který snad někdo rozstříkal ve vlaku, a Anton při uvítacím objetí zavřel oči a mocně vdechoval právě tyto pachy, které se kolem Cvetkova vznášely, a snažil se neumačkat ho v jeho šustící bundě.
Když Max vydechl své "ahoj" přímo do jeho ucha, Antoša měl pocit, že se mu ten hlas rozlévá žilami do celého těla a brní až v jeho srdci.
Pustili se z objetí a na krátký moment, zlomek vteřiny, stáli ještě držíce se za lokty snad jen půl metru od sebe. Anton věděl, že tohle je ta chvíle, kdy by se měli políbit, a Maxima zradily oči, na okamžik je sklopil k Babikovovým rtům a tak prozradil, že myslí na to samé.
Jelisejeva objal snad jen na dvě vteřiny.
"Dětičky jedou na výlet," komentoval jejich batohy a zavazadla, už naložená na letištním vozíku.
"Jsem starší než ty," odvětil Anton.
"Já vím."
A Max se usmál tak nádherně, že Anton zčervenal a začal počítat dlaždičky na podlaze.
Matvěj se jen nechápavě usmíval.
Plácali samé nesmysly, chvíli bylo trapné ticho, Maxim se rozhlížel, zjišťoval pozice nepřátel-trenérů. Chtěl alespoň na chvíli chytit Antona za ruku, hledal si záminku, výmluvu, ale nic ho nenapadalo - až na jednu hloupou, těžce průhlednou myšlenku.


"Nevsadíme se, kolik přivezete medailí?" nadhodil se spontánním nádechem. Oba mužští reprezentanti - ne Ruska, ale z Ruska, jak hlásaly jejich tragicky bílé bundy - se na něj dívali se směsicí nechápavosti a uraženosti nad ironickým tónem.
"Dvacet," řekl Anton posmutněle, přestože šlo očividně o vtip.
"Ukaž dlaň." A Max natáhl ruku k Antonovi. "Podíváme se na to."
Babikov pomalu udělal, co Maxim chtěl. Když mu došlo, jaký plán vlastně Cvetkov vymyslel, nevěřícně zůstal zírat do těch nejmodřejších očí, co se tak šibalsky usmívaly.
Max pak stočil pohled na Antonovu dlaň, povytáhl Babikovův rukáv, jednou rukou opatrně podložil tu Antonovu, bříška prstů u druhé se lehce dotkly rýh na kůži. Tvářil se u toho jak vědma, a jak přejížděl svými prsty po jemné kůži dlaně, začal mluvit s příšernou napodobeninou skuhravého hlasu nějaké staré cikánky, co nabízí "hádání z ručky" někde na rohu v pochybné čtvrti. "To nevypadá dobře, mladý pane! Taková cesta, daleko, daleko pojedete, a úspěch nepřijde - vidím tu čísla - deset, dvacet…ne! Padesát dva! Bude to startovní číslo nebo pozice v cíli?"
Matvěj se hlučně rozesmál.
Anton jemně tiskl dvou ruku na tu Maxovu.
Když se jejich pohledy střetly, proběhla mezi nimi blesková němá konverzace.

Maxi…

Já vím.

Jsi neuvěřitelnej.

Já vím.

Pokračuj, prosím.

Neboj se. Mám plán.

Maxi, Maximečku můj, Maximku…

Já vím.

Nikdo kolem nich si nevšiml ničeho neobvyklého.
"To je všechno. Za další věštbu si bude muset pán připlatit," zakončil Maxim s lehkým stiskem ujištění svou mistrovskou hru. Děkoval Bohu za tenhle nápad, za tu možnost držet na chvíli Antona za ruku, tady, na Šeremetěvu, před celým okleštěným týmem, před trenéry, před Matvějem, před náhodnými kolemjdoucími a čumily, měl z toho zvrácenou radost a potěšení, ale jakmile Antonova ruka vyklouzla z jeho dlaně, bylo mu, jako by veškeré teplo opustilo jeho tělo, jako by z něj zbyla jen chladná prázdná schránka.
"To nebylo moc pozitivní," poznamenal Matvěj.
"My to ustojíme," odpověděl pevně Anton.
"Neber si to osobně, Antoško," povzbuzoval ho Max. Snažil se přimět i ke konverzaci s Matvějem, který ani netušil, jak moc tam kření, ale jeho oči, ať už se rozhlížely kolem, obhlížely situaci s trenéry anebo letmo přelétly tabuli odletů, se vždy vracely k Antonovi jako k ikoně.

Antoško…

Já vím.

Loučení se natahovalo, otázky a nervózní smích se točily pořád dokola, a k jejich trojspolku se čas od času přimotal i někdo z trenérské skupiny, aby s Cvetkovem prohodil pár slov o celý tý "sviňárně" a "zpolitizovaný frašce". I Ricco Gross se tam objevil, a nenadával, jen krčil rameny a konstatoval - "Jedeme tam jako na rodinný výlet". Pak pochválil Maximovu ochotu vyprovodit své šťastnější kolegy na olympiádu, která jemu samotnému byla odepřena, a Babikovův ruměnec se v tu chvíli ještě rozrostl.
"Asi vás zanechám napospas osudu," oznámil pak Max ležérně. "Stejně budete muset za chvíli jít, ne?"
Anton rychle zkontroloval čas. "Za třičtvrtě hodiny."
Při závěrečném loučení a objímání a přání hodně štěstí mu Maxim sykl do ucha: "Za deset minut přijď na záchody - tam doleva, skoro u východu..."
Byla to ta nejkrásnější slova, jaká mohl Anton v tu chvíli slyšet.
Polovinu času strávil strachováním se, že Max zapomněl na to, co slíbil - že rezignoval a vzdal nápad s nějakou soukromou chvilkou jen pro ně dva. Nevzdal to a nezapomněl.
Rozloučili se skoro radostně, a Antonovi po celou dobu těch nekonečně dlouhých deseti minut bušilo srdce a krev mu tepala ve spáncích.
Matvěj byl po chvíli pohroužen do mobilu, a Anton odečítal vteřinky, desítky vteřin, a čekal, až se velká ručička posune na devítku, přešlapoval na místě a krev se mu stěhovala z hlavy do nohou a zpět v tak prudkých návalech, že mu z toho bylo skoro mdlo.
"Dojdu si na záchod," prohodil pak bez dechu, a Matvěj přikývl, aniž by zvedl hlavu od mobilu.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Remy Remy | Web | 8. dubna 2018 v 11:47 | Reagovat

Max je tady tak strašně roztomilý. Takhle on je vždy, ale tady se to znásobilo. Ten trik se čtením z ruky :D

2 Biathlon Slash Biathlon Slash | 8. dubna 2018 v 12:25 | Reagovat

[1]: Přijde mi, že on by přesně takový věci vymýšlel (Anton ostatně taky) aby se mohli dotýkat a projevovat si lásku i nějak nenápadně a mezi ostatními :3 A on je fakt roztomilost sama :3

3 Karin Karin | 8. dubna 2018 v 20:29 | Reagovat

Ještě že se můžou aspoň takhle rozloučit.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama