Olympiáda 5/?

9. dubna 2018 v 8:34 |  Olympiáda
Dneska tak 15+, ne? :P


Skoro vrávoravě šel širokým prostranstvím mezi davem lidí, aniž by dokázal vnímat cokoliv z toho, co se kolem něj dělo. Věděl jen, že Maxim přijel kvůli němu, pořád dokola si tu myšlenku opakoval - Max přijel kvůli němu, ne kvůli loučení a olympijskému týmovému duchu, chtěl vidět jeho, ne trenéry. Byl tak rozrušený, že sotva dokázal vyhrabat po kapsách drobné na turniket.
Obrovská místnost s vysokým stropem a černými dlaždicemi na zemi se skvěla zářivou čistotou, ještě zdůrazňovanou jasnými světly a velkými zrcadly nad umyvadly. U jednoho takového stál Maxim, a díky zrcadlu se jeho a Antonův pohled střetly.

Maxovi se viditelně ulevilo, doteď měl ruce strčené v umyvadle a tvářil se zaneprázdněně, ale s každým otevřením dveří se jeho srdce na okamžik zastavilo a oči hledaly známou tvář. Kromě nich teď v tom prostranství nikdo nebyl.
Sotva Anton došel k Maxovi, který zastavil vodu a otřepával ji i ze svých rukou, a sotva mu položil dlaň na rameno - na vteřinu zahlédl jejich společný odraz v zrcadle a všiml si, jak moc k sobě pasují - Maxim se otočil a nekompromisně ho táhl vedle, do druhé části toalet, kde byla řada mušlí na jedné straně a naproti řada dveří, vedoucích do jednotlivých kabinek. Zapadli do prvních otevřených dveří, právě včas, kdy se odněkud z vedlejší kabinky ozvalo spláchnutí.
Maxim otočil zámek do vodorovné polohy. Pro jistotu ještě za kliku vzal a zkusil, jestli zamykání skutečně funguje; jako obvykle projevoval smysl pro detail a praktickou stránku věci, zatímco Babikov stál na stejném místě, kam byl vržen, a srdce mu splašeně bušilo po těch pěti vteřinách, co tak přibližně uběhly od jeho vstupu do místnosti po tento moment.


Když se k němu Max obrátil, nedokázal se už ovládnout, vrhl se mu do náruče stejně jako při vítání, jenže tentokrát nemusel nechávat své ruce jen u ramen, hladil ho po zádech a svůj nos zabořil do ohbí jeho krku, kde pod bundou čouhala mikina a kde bylo tak příjemné nechat na chvíli odpočinout hlavu. Tentokrát nemusel počítat vteřiny a držet se zpátky, hlídat dlaně a oči a výraz a míru svého červenání, nechal emoce působit a své tělo jednat tak, jak se mu zachtělo, a Maxim se tiše smál a silný stisk opětoval, jeho tělo Antona hřálo a uklidňovalo, zatímco zvenku se ozývalo otevírání a zavírání dveří a další splachování a pak zvuk tekoucí vody a nakonec hučení vysoušeče rukou - věci tak vzdálené jejich vesmíru a jejich situaci.

Samotná kabinka nebyla nijak veliká, a kromě záchodu, koše, držáku na papír a světla na stěně tam nic nebylo, ale byla oddělená od vedlejší skutečnou zdí, která sice nesahala až ke stropu, ale dodávala celému prostoru dojem malé místnosti spíš než kabinky. Anton si místo nestihl prohlédnout dřív, byl příliš rozrušený a následně při dusivě těsném objetí zavřel oči, aby mohl Maxe vnímat jinými smysly, až teď oči zase otevřel a viděl, v jakém prostředí se nacházejí. Všechno bylo perfektně čisté a pravděpodobně dezinfikované, přesto na tom bylo něco špinavého, nedůstojného a odporného, stát zrovna tady, a Anton se zamračil.
"Co je?" zašeptal Max a dotkl se jeho zachmuřené tváře, když si všiml jejího výrazu. Vlastně ani nešeptal; spíš naznačoval rty ta slova, která by chtěl vyslovit, kdyby se odvážil, a Anton je chápal, sklopil oči a zavrtěl hlavou, to nestojí za řeč, ale Max mu položil dlaně na ramena a pak ho vzal z bradu a donutil ho zase hlavu zvednout a podívat se mu do očí. "Co se děje?"
"Proč se scházíme zrovna tady, na takovým místě?"

Jeho rty se hýbaly - Max je pozorně sledoval - a hlas přecházel v téměř nesrozumitelnou linii ojedinělých sykavek a slabik. Význam zůstával jasný.
Max neodpověděl na otázku, přitiskl se blíž k Antonovi, jako by ho chtěl znova obejmout, a se rty téměř se dotýkajícími Antonova ucha nyní už jasněji artikuloval: "Musíme se rozloučit."
Touha po polibku ho pálila na rtech a zároveň zžírala zevnitř; a tak ignoroval Antonovu stížnost, která stejně nemohla přinést nic pozitivního, a políbil ho.
Babikovova sklíčenost se rozplynula - nakonec, místo setkání není důležité, když jim není dovoleno nic nelepšího a nemají čas, stačí to takhle - ale smutek nad tím, v jakých prostorách se celé loučení odehrávalo, se mu usadil v srdci. Nechtěl se mu teď poddávat, zatím ne, zatím je s Maxem, zatím nemusí myslet na nic mimo ty čtyři stěny, které je teď obklopovaly.
Polibek nabral na intenzitě, Max skoro hrubě popadl Antona za jeho naducanou bundu a poslepu našel její zip, rozevřel ji, svlékl Antošovi z ramen a nechal spadnout na zem.
Babikov se musel pousmát takovému projevu nedočkavosti, i když mu lichotila, a pobídla jej k vlastní iniciativě.
Venku někdo zrovna dost hlasitě používal jednu z mušlí, a vedle ještě běžel sušič rukou; Anton si dovolil krátký vzdech, který nebyl ničím jiným, než Maxovým jménem, ale bylo v něm všechno, touha, odevzdanost, láska.

Maxi…

Cvetkov ho umlčel dalším polibkem.
"Musíš - být zticha," vydechl nadvakrát těsně u Antonova ucha a následně se dal do rozepínání pásku u jeho kalhot s takovou razancí, že se Anton stačil jen prudce nadechnout - a Maxův všeříkající pohled ho zarazil a varoval, nesmíš. Antocha poslušně a těžce polknul a zavřel oči. Samozřejmě myslel na to, co se dá za nějakou tu půlhodinu zvládnout, ale nevěřil, že by se Max až takhle chopil iniciativy.
Pásek, zip i knoflík uvolnily cestu a když Max s posledním polibkem klesl na kolena, Anton měl pocit, že tohle musí být jen sen, jeden z tolika bláznivých a vášnivých snů, co měl ohledně jejich vztahu, že to nemůže být pravda, neutekl svému olympijskému týmu, není tu s ním, neopírá se o zeď, nenechává si svléct kalhoty, nestojí metr od záchodu, tohle nemůže být jeho život…

Když na sobě ucítil horkost Maximova dechu, zaklonil hlavu tak prudce, že se praštil o zeď za sebou, natáhl ruce do stran, hledal nějakou oporu, něco, čeho by se mohl chytit nebo o co by se mohl opřít, jenže na stěně nic takového nebylo. Jeho ruce se tak natáhly po tom jediném, co zbývalo, Cvetkovova hlava, tak světlá pod ostrým světlem, která byla skloněná, ale jakmile mu vjel roztřesenými prsty do vlasů, Max hlavu zvedl.
Měl nádherně modré oči, které se na Antona dívaly tak oddaně a s takovou péčí, kterou mu zároveň prokazoval i svými rty a jazykem, že se Anton musel kousnout do rtu.
Přesto nedokázal umlčet vzrušené hrdelní zasténání.

Myslel na těch pár lidí, kteří jsou možná někde za těmi tenkými stěnami, a na to, že chudák Matvěj si tam v hale hraje na mobilu a všichni z týmu jsou naštvaní a unavení a frustrovaní, a Max, který se přijel rozloučit, tady klečí před ním, přijel se rozloučit s ním a takhle, protože je to jeho Maxim, jeho Maximek, Maximeček, nádherný, provokující, šikovný, dokonalý…
Majetnicky sevřel jeho delší vlasy na temeni hlavy do pěstí.
Bože, Maxi…

Musel být v obličeji úplně rudý, to si uvědomoval; střídavě pevně zavíral oči a znovu je otevíral, aby se mohl podívat na ty teď už trochu pocuchané vlasy, ve kterých měl zapletené své prsty.
Venku se pořád ozývaly přicházející a odcházející kroky a Anton v sobě dusil všechna slova, která nesměl říct, měl pocit, že se mu hromadí někde na hrudi a že je nakonec bude muset vyplivnout v nějaké horečnaté litanii.

Jo, Maxi, bože, Maxime, jo, dělej, prosím, Maxi, víc, ještě, bože, Maxi.

Zaryl prsty do Maxovy kůže a otevřel pusu, jako by skutečně chtěl vykřiknout, ale zůstal zticha, zatímco jeho rty se pohybovaly podle slov, která byla stále jen v jeho hlavě a nedostávalo se jim hlasu.
Uvolněný, vláčný a oslabený se svezl na zem, nedokázal zůstat na nohou. Konečně byl zase tváří v tvář Maxovi, který znovu projevil svou duchapřítomnost a natáhl se pro kus toaletního papíru, o který decentně otřel rty a pak jím láskyplně očistil Antona. Ten nedokázal než s povděkem přijímat veškeré projevy lásky. Byl citlivý, prožíval každý dotek a pohlazení ještě vícenásobně než normálně, potřeboval svůj dech i srdce ztišit a vrátit do normálu.
Natáhl se a pohladil Maxe po tváři, po tom několikadenním strništi, které mu tak slušelo a které Anton miloval,
"Měl by ses dát do pořádku," naznačil Max.
"Pojď sem ke mně." Přitáhl Maxe vedle sebe a nechal ho, aby se taky opřel o zeď, stejně jako on. Držel ho přitom za obě ruce a položil si hlavu o jeho rameno. "Nemůžeme tu takhle zůstat?"
Odpovědí mu bylo další pousmání.
Anton se k němu obrátil a začal mu rozepínat bundu. Zatímco jeho vlastní bunda se válela na zemi, jeho mikina byla vyhrnutá a kalhoty i spodní prádlo napůl svlečené, Cvetkov zůstával úplně oblečený. Právě jeho ruka, nabalená ve třech vrstvách trička, mikiny a bundy, ho zarazila.
"Ne, Antoško. Necháme si to na potom."
"Ale ty jsi…"
"Ne. Vstávej. Musíš se vrátit, jsme tu moc dlouho."
Bez jakýhkoliv dalších slov se oba dva sbírali ze země, Anton si znovu natahoval jak prádlo, tak džíny. Byly nepříjemné a těsné. Pořád měl pocit, že skončili v půlce.
Maxim zvedl jeho olympijskou bundu. Stále byla stejně čistě bílá. Roztáhl ji a nechal Antona, aby se do ní vsoukal, teprve pak její okraje pustil.
Ještě prohrábl Antonovy vlasy na jednu a následně na druhou stranu. Anton ten pohyb zrcadlově zopakoval; jeho prsty se v Maxových vlasech zadrhávaly. Zlomeným, sotva slyšitelným hlasem šeptal: "Díky, že jsi přijel, Maxi, díky, miluju tě. Umřel bych tu sám."
"Piš mi, volej, rozumíš? Potřebuju vědět, že jsi v pořádku."
Poslední polibek byl krátký, lehký dotek rtů. Ty Maxovy chutnaly slaně.
Pak se Max nekompromisně natáhl po zámku a vyklouzl ven. U kabinek naštěstí nikdo nebyl, ale vedle u umyvadel běžela voda. Anton ještě chvíli setrval za dveřmi, pak si uvědomil, že vlastně nespláchli ten použitý papír. Udělal to a vyšel ven. Nějaký chlap zrovna vcházel.
Ještě chvíli mohl vedle Maxe stát u umyvadel. Prakticky se dotýkali rameny. Přes zrcadlo se jejich oči znovu setkaly, a Max viděl v těch Antonových bolest. Tohle bylo to skutečné sbohem.
Zkusil se usmát.
Hodně štěstí, Tošeňko.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ája Ája | E-mail | 9. dubna 2018 v 15:50 | Reagovat

Tohle je snad poprvé, co mi tenhle akt nepřijde trapně napsaný :D.
(Ne, že bych se moc vyznala.)

2 Biathlon Slash Biathlon Slash | 9. dubna 2018 v 16:00 | Reagovat

[1]: To beru jako velkou pochvalu, protože většinou jakýkoliv takový akt bývá popsaný dost...zvláštně, a občas to i kazí celkový dojem z povídky :D Takže jestli ti tohle nepřijde hrozný, jsem ráda ;) (protože jsem na tuhle část docela pyšná co se týče popisů/nepipisů). Snažím se vyhnout úplnýmu pornu, a přitom zachovat nějaký zdání intimity

3 Remy Remy | 9. dubna 2018 v 21:52 | Reagovat

[1]: musim jen souhlasit. Je to moc dobře napsané a hlavně to není nějak přehnané.
A na konci mi zase bylo Antošky líto T-T

4 Biathlon Slash Biathlon Slash | Web | 9. dubna 2018 v 22:14 | Reagovat

[3]: Antoška je oběť všeho :( A moc děkuju, fakt, tohle potěší nejvíc ;)

5 Karin Karin | 9. dubna 2018 v 22:15 | Reagovat

krásně napsané.

6 Biathlon Slash Biathlon Slash | Web | 9. dubna 2018 v 22:24 | Reagovat

[5]: Děkuji <3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama