Olympiáda 6/?

27. dubna 2018 v 22:34 |  Olympiáda


Max se rozhodl nepočítat hodiny a minuty, nesledovat trasu letadla ruské reprezentace a neočekávat zprávy ani telefonáty. Ve vlaku zpátky do Vologdy poslouchal hudbu, ve stařičkém automatu na nádraží si dal špatnou kávu s dřívkem místo lžičky a domů dojel autobusem, sám a nepoznán, jako by se vracel z obyčejného výletu.
Uvnitř cítil prázdno. Jako by mu v hrudi teď zela ledová a černá díra. Něco chybělo, něco zmizelo. Teď jen existoval tak nějak ze setrvačnosti. Mechanicky odemkl, políbil manželku, šel se podívat na syna, zdvořile odpovídal na otázky a přecházel u toho po bytě, ano, něco k jídlu si dá, ně, ostatní tam nebyli, ale však se zanedlouho uvidí na sboru, no, bylo to trochu smutný, ale naštěstí ho nikdo neodchytil pro rozhovor, co se dá dělat, život jde dál. Snad to Matvěj a Antocha zvládnou sami. A Táňa s Uljanou taky, samozřejmě. Moc šancí jim ale nedává. Ach, ta olympiáda…
Byl doma a bylo mu tam dobře, ale asi tak jako teenagerovi, co v noci courá s kamarády po barech a pije vodku vsedě na schodech před domem a pak zvrací z mostu a ráno je rád, že může jít domů, kde mu jeho mamuška vypere kalhoty a uvaří silný vývar na kocovinu. Byl vděčný Saše za její tichou a milou starost, za podporu, za trpělivost a vůbec za její přítomnost; byla moc hodná, starala se, jestli něco nepotřebuje, a spolu s ním prožívala rozhořčení nad rozhodnutími olympijského výboru.


Skutečně ožil ale až večer. Saša houpala v náručí dítě a chodila po pokoji, obyčejná, hezká, přirozená, v ležérním tričku a teplácích, a v pozadí hrála televize se zprávami, kterým ani jeden z nich nevěnoval pozornost. Maxim se usmíval nad tím klidným rodinným obrázkem, když zrovna jeho mobil, položený na stolku, zavibroval.
"Kdo píše?"
"Jen Anton. Už tam jsou."
"Že ho pozdravuju."
Max neměl problém zmínit se před Sašou o Antonovi. Stejně tak mu příliš nevadilo psát manželce, když vedle něj seděl Babikov. Kdykoliv se ale Saša sama zmínila o Antonovi neb kdykoliv Antocha začal o jeho manželce, naježil se. Bylo to možná pokrytecké, to si uvědomoval, ale nedokázal tomu zabránit. Sám u sebe dokázal tyhle dva lidi oddělit, psychicky zablokovat myšlenky na cokoliv, co by je spojovalo, udělal z nich opačné póly a pro každého měl něco, ale nemohl zabránit tomu, aby se tyhle dvě samostatné jednotky občas nesetkaly - i když jen skrz slova, vzkazy nebo fotky na sociálních sítích.
"Jasně."
Četl si Antonovi zprávu znova a znova a představoval si, s jakým spěchem a potměšilým úsměvem ji Anton musel psát někde na jihokorejském letišti, zatímco třeba čekal na zavazadla.

Jsme už na letišti
je tu hnusně
už teď chci domů
prý máme pokoje po jednom
škoda že tu nejsi :P

I přes vtipkování cítil ze zprávy smutek.
Chvíli počkal. Natáhl se pro ovladač a přidal televizi, aby to vypadalo, že ho zprávy zajímají a že je poslouchá.

Napiš mi až budeš na hotelu
Nebo prostě až budeš sám
jo?
ano

Teď už Max minuty počítal.
Další zpráva od Antona přišla za víc než hodinu.

jsem na pokoji
mám čas na zabydlení

Jeho prsty se okamžitě rozběhly po displeji.
Vydrž chvíli
Saša už dávno Marka uložila a teď napůl usínala na protějším gauči a napůl sledovala dění v televizi, kde se odehrávala jakási tropická reality-show, na kterou se doteď tak na půl oka díval i Max.
"Dojdu se psem," poznamenal ledabyle, jako by se právě teď rozhodl.
Saša se na něj usmála. "Díky."
Paranoidně se psem na vodítku doklouzal po zledovatělých sídlištních cestách až k vedlejšímu bloku paneláků, kam se z jejich bytu nedalo dohlédnout. Teprve ta, se odvážil vytočit Antonovo číslo. Psa nechal na povoleném vodítku, aby se proběhl.
"Ahoj Maxi."
"Ahoj."
Cvetkov si vychutnával Antonův hlas, který dnes ráno mohl v jejich společných chvílích sotva slyšet. Nejraději by Antona požádal, aby teď, když může, nahlas zopakoval všechno to, co ráno na letištních záchodech jen naznačoval rty.
"Tak co, jaká je Korea?"
"Je tu tma a spousta umělých světel. Takže nic moc."
"Kolik tam je hodin?"
"Po půlnoci. Asi jedna? Nevím."
"Nechce se ti spát?"
"Je mi špatně."
"Z cestování?"
"Ze všeho."
"Prosímtě…."
"Je to tu hrozný."
"Hlavně nepropadej zoufalství."
Antocha se falešně zasmál. "A jak to mám udělat? Všichni si nás tu prohlížej jako nějaký exotický zvířata, někdo lituje, někdo se směje… Ještě že teď můžu bejt sám."
"Dej si čaj, zachumlej se do deky a zkus spát."
"Bez tebe?"
"Zvládli jsme to už tolikrát…"
"Ale tohle měj bejt náš triumf. Naše olympiáda."
"Já vím, Antošo, já vím. Ale na tom se prostě teď nedá nic změnit."
"Tak mi aspoň řekni, že mě miluješ."
"Vždyť to sám víš."
"Ale chci to slyšet."
Maxim si povzdechl. Rozhlédl se po okolí a zadrmolil ty dvě slova potichu do telefonu. "Miluju tě."
Skoro mohl slyšet Antonův úsměv. "Díky. Já tebe taky."
"Snad jsem ti to dostatečně dokázal ráno, ne?"
"Neškodí, když to občas i řekneš."
"Dobře. Bude se ti teď líp spát?"
"Mnohem."
"To je hlavní."
"Řekni to ještě jednou."
"Tohle je citový vydírání."
"Prosím."
"Miluju tě, Antošo. A teď jdi spát. A ráno mi napiš."
"Jsi jako moje matka."
"Mám o tebe starost, když jsi takhle daleko. A skoro sám."
"Miluju tě, Maxi."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Ája Ája | 28. dubna 2018 v 6:29 | Reagovat

Divím se, že Saša ještě na nic nepřišla :D. Na druhou stranu, ne každý je podezřívavý.
Skvělý díl, jako vždy.

2 Biathlon Slash Biathlon Slash | 30. dubna 2018 v 19:24 | Reagovat

[1]: To víš, Max si dává pozor...většinou :D A navíc ona se teď ještě navíc soustředí hlavně na dítě, musí se o něj starat sama když se Max pryč na závodech XD A děkuji ;)

3 Karin Karin | 30. dubna 2018 v 20:35 | Reagovat

Krásná kapitolka Maxe  nesnáším  i když jej chápu.

4 Remy Remy | 4. května 2018 v 22:01 | Reagovat

Ten konec T-T. Chudák Antoška je tam tak sám... jinak opět skvěle napsáno :3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama